Velká Rača podruhé...

V posledním článku jsem popisoval náš výlet s překvapením na Velkou Raču. Je to po druhé v mém životě, co jsem tento kopec zdolal. Shodou náhod jsem od Ferdy před nějakou dobou získal fotografie, se kterými bych se rád podělil.

01.jpg

Je už to dávno - opravdu hodně dávno. Bylo mi tenkrát asi deset, když mne František - tenkrát pan učitel, vzal s sebou a se svými žáky na turistický výlet. Bylo asi poprvé, co jsem se na takový horský výšlap vydal. Jen zkouška, jestli mne něco takového bude bavit - jestli mne to chytne. Když se snažím rozpomenout na ty chvíle před čtyřiceti léty, vybavuje se mi toho velmi málo. Jen útržky vzpomínek, střípky, které už nedokáží složit dohromady celou vzpomínku.

Ani tyto fotografie vydolované z hlubin zapomění mi moc nepomohly. Kromě tváře Františka a své si už nevybavuji nikoho. Ale přeci jen pár vzpomínek se mi vybavilo. Asi těch hodně důležitých a silných.

02.jpg

Vzpomínám si, že mezi kluky byl jeden, který mi cestou vyprávěl, že chodí na trempy. Choval se zvláštně - byl usměvavý, kamarádský a takový "správňák". Když jsem funěl do prudkého kopce a myslel jsem, že už nemůžu, bezeslova mi vzal batoh - bránil jsem se, že to nemusí, ale on nedal jinak - však ti jen chvíli pomůžu - odpočineš si a zase ti ho vrátím. Já - kulatý buclík - jsem prostě nebyl zvyklý chodit po kopcích a stálo mne to přemáhání nezačít fňukat, že už to nezvládnu. Ostudu jsem si ale udělat nechtěl. Tady poprvé, co si vzpomínám, jsem se setkal s kamarádstvím a nezištnou pomocí souputníka. Takový bych chtěl být. To se mi líbilo.

Taková malá lekce, důležitá pro mou budoucnost.

04.jpg

Vzpomínám si, že na vrcholu, kousek od místa, kde jsme seděli a odpočívali, byl z kmenů postavený triangulační bod, a za ním cizina. Polsko. Stačilo ujít pár kroků a mohli jsme si sednou do chaty za hranicí. Vlastně nemohli - koledovali bychom si o potíže. Slovensko pro nás tenkrát nebyla cizina - byli jsme zde doma. Polsko - ač náš bratrský stát byl nedostupný. Porušení hranice by bylo trestné. Vždyť podívat se do Polska znamenalo zajistit si pozvání, projít přes přísnou hraniční kontrolu a potom snad... A tak jsme jen koukali a měli zvláštní pocit.

Dnes to může někomu připadat zvláštní. Během posledního výletu jsme několikrát překročili hranici ze Slovenska do Polska a nazpět. Bez problémů. Zdravili jsme se s protijdoucími a měnili své pozdravy podle toho, jakou řečí mluvili oni. Bylo to zábavné, mluvit třemi řečmi.

03.jpg

Nakonec musím poděkovat Františkovi. Ještě mnohokrát jsem měl šanci jít s jeho žáky a poznávat přírodu a hory. A čím jsem byl starším, tím mne to víc bavilo. Tato první cesta asi zasela to správné "turistické" sémě.

Ferdo, díky!

Vytisknout stránku Vytisknout stránku15. 6. 2016, 18:41, zobrazeno 977x, dnes 1x
5.0 1Hodnocení