Jánošíkovy diery a ledopády

Přišel s tím vlastně Břeťa. Jednou odpoledne zazvonil u našich dveří a zvěstoval nám tuto novinu: "Jedu s mladými slézat ledopády do Dier, půjčím Vám v horolezeckém oddíle mačky. Jedete?" Janka obratem s ohníčky v očích vykřikla: "JEDEM!!!" No a bylo rozhodnuto.

Jelikož nechceme jet sami nabízíme to všem okolo. Nebudu raději popisovat anabázi, která u toho vznikla. Nakonec jedeme jen tři - Janka jako vedoucí výpravy a řidič, pak Ivan a nakonec já. Musím přiznat, že nejsem z cesty zrovna odvázaný - nemám rád zimní cesty a bílé silnice už vůbec ne.

A tak v sobotu 12. ledna 2012 nakládáme do našeho vozítka Ivana a vyrážíme směr Slovensko. Do Čadce to ještě šlo, ale pak jsme neprozřetelně odbočili na Starou Bystricu. Normálně to je pohodová cesta, ale v zimě to už tak ideální není. Silnice změní barvu na bílou a cedule s textem "Silnice se v zimě neudržuje posypem" mne ještě více zarazí do sedadla. Janka s Ivanem si mne dobírají a mají z toho legraci. Sýčkuju, že bylo lepší jet na Žilinu, kde budou prohrnuté cesty, ale jen vzbuzuji větší veselí... Díky bravurnímu řízení mé ženy přijíždíme v pohodě na odbočku k Terchové. Zde je cesta projetá - alespoň jsou zde vyjeté koleje. Paradoxně je cesta podstatně více kluzká. Vidíme to po pár metrech - dvě rozbité auta a jedno z nich v příkopě. Janka konstatuje, že až tady cítila, že se auto dostává do smyku. Na sněhu to bylo lepší.

Pak už parkujeme u Hotelu Diery. Břeťa už je tady, autíčko vidíme kousek od nás. Nabalíme své batohy se stativy, hůlkami a mačkami a vydáváme se do Tiesňav. Sněhu je tady více než u nás - zhruba 30 cm. Už z kraje vidíme, že to s tím ledem nebude tak horké... Potok teče, a v místech kde jsme už minule museli obout mačky, je jen vyšlapaná cestička ve sněhu.

Janka a její smajlík

Ivan se ptá: "Už tam budem?". Nějak ho to moc nebere. Uklidní se až vejdeme do soutěsek. Tam - jako jediný - nasazuje mačky a vyndává foťák. Popisovat co bylo dál je úplně zbytečné... Každou chvíli stojíme, fotíme, brodíme se ve sněhu, kloužeme na kovových lávkách... V zápalu focení ztrácím krytku objektivu. Tak tu už asi nenajdu - snad cestou nazpět...

Celkem v tiesňavách trávíme tři hodiny, než se rozhodneme k návratu.

Sestupujeme vyšlapanou cestičkou a proti nám kráčí tři muži. Galantně ustupují stranou a pouští nás. Nevím proč, ale ptám se jich: "Pánové, nenašli jste cestou krytku objektivu? Nikon, sedmdesátsedmičku???" "Našli!" Zní jejich odpověď a jeden z nich loví v kapse a podává mi krytku. Jaká krásná náhoda! Díky moc, chlapi!

Dolů to jde rychleji, za hodinku jsme u auta. Břeťu s rodinkou ani nepotkáme - lezou v Horných dierách, kam jsme vůbec nedošli. My skončili kousek pod Podžiarem. Janka statečně usedá za volant a dvě hodiny bezpečně řídí až domů. Škoda, že je to tak daleko. Čtyři hodiny cesty a čtyři hodiny výletu. Vyvážené, že?

Dnešní výlet byl moc příjemný, na focení jsme neměli ideální podmínky, o co bylo více sněhu, o to méně bylo ledu. Ale protože se počasí udrželo, bylo to parádní. Tak zase někdy příště!