A je to tady - poslední den naší dovolené. Venku je modrá obloha my si jedeme splnit naše přání - vyjeme nad Sete Cidades a podíváme se ně z vyhlídky Boca do Inferno - Pekelná ústa. Vyrážíme hned po rozednění, plni nadějí. Špatného počasí jsme si zažili dost, teď už to musí vyjít.
Když začneme stoupat za městem do kopců výše, objevují se nad námi první mráčky a za chvíli vjíždíme do mlhy. Sákryš, co to je? Vyjedeme až na parkoviště u vyhlídky a to, co se děje kolem, je nepochopitelné. Vítr žene husté mraky kolem nás. Skoro se nedá vystoupit z auta a celý vůz se s námi houpe, jako bychom jeli po vodě. Odvážlivci odvedle vystupují z auta a s rozpaženýma rukama si lehají na vítr - jsou skoro ve 45° úhlu, vlasy a oblečení jim vlají a oni se řechtají na celé kolo.
Stojíme tady asi půl hodiny s malinkou nadějí na zlepšení počasí. Ale Azory naši naději odfouknou kamsi nad oceán.
Sjíždíme z vrcholů dolů, do sluníčka a tepla. Smůla...
Jako náhradní cíl volíme značenou stezku do Rocha da Relva. Parkujeme na parkovišti na konci prašné cesty a začínáme sestupovat dolů k moři. (N 37°45.83625', W 25°44.09860'). Prvně ani nevidíme, kudy by se mělo dolů jít. Před námi je jen kolmý útes přímo do moře. Ale cestička tu je - místy pěkně široká, někdy se zařezávající do sklaního masivu. Je z betonu, do kterého jsou zasazeny oblé kameny. Není to jen estetická záležitost, ale jsou zde doslova nutné. Sešup je tak prudký, že mé vibramky se na mokrém betonu chovají jako lyže - neuvěřitelně kloužou. Chvíli si říkám, zda je vůbec bezpečné jít dolů. Skáču z kamene na kámen - mimo něj to prostě nejde. Jak půjdeme nahoru??? Janka ale vesele skotačí předemnou, tak zahazuji obavy a pouštím se po kamenech za ní.
Scházíme kolem polorozpadlých obydlí a obhospodařovaných zahrad v prudkých svazích až do malé osady na břehu oceánu. Je nádherně slunečno, fouká silnější vítr a žene na břehy ostrova vlny, které se třiští o útesy. Je tady nádherně. Vzduch je plný slané jemné vlhkosti. Paráda. V jednom úzkém místě nás vystraší zatroubení. Vylekaní uskakujeme ke kraji - kolem nás projede muž na krossové motorce oblžené nákladem. No jasně, jak jinak se tady dostat???
Sedáme si na svačinu na odpočívadle s krytým sezením a toaletami. Okamžitě se k nám přižene hejno koček a loudí. Podělíme se s nimi o svačinu, na což ony určitě spoléhají. Na kamenné zdi se zase prohánějí ještěrky a krkolomnými skoky loví mouchy.
Podél pobřeží dojdeme až na konec stezky. Ta končí ve dveřích krásně opraveného domu s motorkou zaparkovanou před nimi. Tak tady jel náš lekatel! Sestoupíme k moři k velkým oblázkům, o které se tříští vlny. Sedíme na kamenech, posloucháme hukot oceánu a je nám krásně a trochu i smutno. Zítra už míříme domů a všechnu tu krásu, klid a pohodu tady musíme nechat. A tak se snažíme vše nasát do sebe a trochu si vzít s sebou. Neradi se otáčíme a vracíme se stejnou cestou nazpět.
Chodník do kopce už oschl a přestal klouzat. Vyfuníme na vrchol a popojíždíme nazpět do Ponta Delgady, kde vyjíždíme k parku, ve kterém je spousta keší. Zastavíme se na zdejší velmí dobré kafe. Chtějí za něj 75 centů, a když Janka nechce vrátit do jednoho Eura, je prodejce celý vykulený. Kde bychom u nás koupili tak dobré kafe za 18 korun??? Jak to ti Portugalci, nebo i Španělé a Italové dělají, že vaří tak dobré kafe za tak málo peněz???
Pak nám už nezbývá nic jiného, než se vydat na letiště vrátit autíčko. Udělalo perfektní službu a za ten týden jsem si na něj krásně zvykl. Pro dva velké, motor příjemně táhl, nevadily mu stoupání ani rychlé úseky. Prostě ideální a levné. Můžeme doporučit. Přejímající technik ho pozorně procházel a ujišťoval se, zda jsme s ním někde neťukli. Měl smůlu :) Pak se vracíme pěšky na ubytování okolo malých i velkých domů:
Někdo má na vilu, nekdo bydlí v pidi domečku s před zahrádkou, kterou asi použijete, když se vevnitř potřebujete otočit.
Naposledy procházíme naší úzkou uličkou na ubytování. Budeme mít na co vzpomínat...
Návrat na titulní stranu Azory 2023
Vytisknout stránku
Komentáře (0)