Dnes znovu vyjíždíme směr Anaga. Navigace nás vede a my ji neposloucháme. Neustále nás někam vrací a my si trváme na svém . Tedy Lumír - jednou už tu byl, tak chce jet podle sebe. Nakonec vše dobře dopadne a my parkujeme na konci cesty v městečku Punta del Hidalgo.
Je to opravdu konec cesty. Točna, která vás otočí a můžete jen nazpět. Konec, конец, ende, end, fin, fine, final...
Před námi jsou jen skleníky (prázdné, jak zjistíme za chvíli), vilka na srázu, ze které se až k nám nese hlasitá moderní hudba, a pak už jen skály tyčící se zprudka nahoru... Ptáme se Marcelky - kam až to půjdeme? Její uklidňující odpověď už známe - jen kousek, na vyhlídku... Kdyby nám ukázala náš cíl, asi by jsme se na cestu vůbec navydali. Z druhé strany - o moc by jsme přišli - takže lež, která slouží dobrému účelu se omlouvá...
Projdeme okolo nádherné osamocené vilky nad mořem a pomalu začneme stoupat do prudkých kopců. Naštěstí jdeme skoro po vrstevnici a stoupání vnímáme jen minimálně. Sluníčko sice pálí, ale od moře vane chladný vánek, který nás příjemně ochlazuje. Před námi se nádherně otevírá údolí, které nám okamžitě připomíná jihoamerické Machu Picchu. Na protější staně vidíme pro zdejší kraje netypickou levádu s pomalým spádem, která by měla přivádět vodu do údolí. Voda v ní sice není, ale vidíme v ní zedníky, kteří ji spravují...
Nestačíme si ani uvědomit, jak rychle stoupáme - dojde nám to až ve chvíli, když na zedníky pobíhající v úzkém korytě levády vidíme pěkně shora. Díky Lumčově dalekohledu je máme jako na dlani. My se ulíváme a oni makají...
Chodníček se zařezává do sopečných kopců a pod nohama lávu drtíme na jemný červenohnědý písek. Je to nádherná cesta. Někde v půlce potkáváme proti nám jdoucí dva páry německých turistů. Podpírají se turistickými holemi a vesele diskutují. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby jim dohromady nebylo tak 280 let! Tedy tak kolem sedmdesátky. Když kolem projdou, zastavujeme a přemýšlíme, že bychom chtěli mít v jejich letech takovou vitalitu. Skoro okamžitě padne rozhodnutí. Na oslavu šedesátých narozenin, se sem musíme vrátit a sejít to jako oni! A abychom nemuseli tak dlouho čekat, vybírame ty starší z nás a určujeme, že na jejich šedesátiny. To abychom se dočkali!
Před námi se objeví malá plošinka končící zábradlím nad strmým srázem. Za ním se už jen otevírá modrý nekonečný oceán... Nádherné místo. To je ta vyhlídka, co nám Marcelka slibovala? No je to asi 350 m nad mořem. Máme to za sebou?
Ale kdepak! Jen si chvíli odpočineme, nakrmíme všudypřítomné ještěrky a pokračujeme dále. Naše dnešní putování zdaleka nekončí!
Za vyhlídkou obcházíme červeně zabarvenou skálu a otevírá se nám výhled na obě strany - některé místa vám zůstanou v hlavě navždy - nebo alespoň hodně dlouho. Tohle je jedno z nich...
Po další hodině a půl chůze do kopce se před námi začínají otevírat první známky civilizace. Ve svahu jsou zaříznuté kamenné zídky a za nimi vzorně okopané řádky brambor a jiných domácích plodin. Po chvíli vcházíme do vesničky s názvem Chinamada. Tady také končí cesta - ale ta vedla po hřebeni. Asi by jsme se po ní dostali do Chamorgy, kterou jsme navštívili před pár dny.
Neodoláme a sedáme si do malé hospůdky pod slunečník a objednáváme si osvěžení. Sluníčko sice pálí a slunečník je potřeba, bundy si ale nesundáváme. Jsme propocení a větřík od moře je chladný... Holky s Lumírem si dávají kávu za jedno euro a kluci ještě malé pivo. Poprvé se setkáváme s takto čepovaným pivem - mají sklenice s trochou piva (vody?) v mražáku a při načepování vám sklenice okamžitě namrzne a ze dna se začne zvedat malý ledovec. Od koloem jdoucích mladíků z našich končin se dozvídáme, že už to tady potkali vícekrát. Takový místní pivní kolorit :)
Po odpočinku a osvěžení se jdeme podívat na zvláštnost tohoto místa. Žijí zde troglodyté - alespoň v jednom z významu tohoto slova. Tedy lidé, žijící v jeskyních. Jejich domy mají jen průčelí přiléhající ke skále. Pokoje jsou již vysekané přímo v ní. Udržují jim stálou teplotu a příjemné klima. Hospodářské budovy a chlévy jsou na tom stejně...
Celý vrchol kopce a okolní svahy nám znovu připomenou Machu Picchu
Třešničkou na dortu je vyhlídka nad mořem - Mirador Aguaide. Úžasné, luxusní, nezapomenutelné místo. Modrá obloha a hladina moře se někde v dáli v oparu spojují a tvoří úchvatné divadlo. Sedáme si nad vyhlídku na svačinu a koukáme kolem. Vidíme místo, ze kterého jsme vyšli, hřeben Anagy a samozřejmě širý oceán.
Druhou třešničkou na dortu je bílý kultivar hadince teidského. Prý rostou ještě modré, ale na ty nemáme štěstí
Postavil jsem se pod draga - sice nemá 1 000 let jako ten v Icod de los Vinos, ale pár desítek let mít bude... No a pak už míříme dolů, po stejné cestě, kterou jsme zde přišli. Za 90 minut jsme dole, ani nevíme jak.
Dole nás čeká hlučný oceán s nádhernými vlnami, na kterých dovádí mladí surfaři v černých neoprenech ja stádo rozpustilých tuleňů.
Poslední zastávka je až večer na pláži, mezi našim hotelem a Loro parkem. Černý písek nás hřeje a dělá pedikůru. Vyhrnujeme nohavice a chladíme si je ve vlažném oceánu. Vlny se tříští o vlnolamy a stříkají mlhu do dálky. Byl to zase nádherný den, na který budeme dlouho vzpomínat...
Komentáře (1)
31. prosinec 2016