Den desátý - neděle 10. 7. 2011
Poslední den naší dovolené opět začíná akčně. Ve dvě hodiny končí na toaletě Kačka a po ní i já. Do rána se nezastavíme a pravidelně se co hodinu na toaletě střídáme. Nemohli jsme si vybrat lepší den. Trávit s průjmem a zvracením minimálně 14ti hodinovou cestu je určitě lahůdka. Průvodci odkládají odjezd na letiště až na 12 hodin, ale na žádost zdravých klientů si nedovolí zrušit návštěvu Rilského Monastýru a pískovcových pyramid. Po dvanácté vyrážíme na cestu domů. Nemocní v prvních řadách, aby mohli co nejrychleji ke dveřím a vykonat svou potřebu. Nám s Kačkou kombinace Smecty a Imodia zabrala, tak alespoň neběháme. Abychom nemuseli trávit celé odpoledne v rozehřátém, minimálně klimatizovaném autobuse, vysazují sedm nejvíce postižených v malém městečku pod písečnými pyramidami. Kačka se v autobuse necítí dobře, proto vystupujeme oba dva. Tom a Janka nám udělají z monastýru alespoň pár fotek. Ostatní odjíždějí zhruba na 3-4 hodiny na výlet. Venku je teplo jen o trochu menší než v autobuse. Naštěstí je ve špinavém parčíku plném smetí malá fontánka se studenou vodou tečící ze slámky zapíchnuté v utopeném potrubí. Sedíme na schodech kina v dezolátním stavu a chodíme si mokřit kapesníky. Pak najdeme přístup k řece. Zase spousta nepořádku, špíny a smradu. Ještě že voda je čistá a příjemně chladí naše teplotou rozpálená těla. Procházky řekou nám znepříjemňuje nález žiletky. Ještě si tak rozříznout nohu - to by byl další zážitek! Ležíme na špinavých schodech a je nám vše úplně jedno...Uvažujeme o tom, že si dáme paralen na teloptu, když nám přijde SMS od Jany, že vyjíždějí z kláštera a že si nemáme brát paralen, protože způsobuje nežádoucí reakce s imodiem. No ještě že jsme si to nevzali. Při naší smůle by se něco vymamlasilo...
Fotky Janky a Toma:
Alespoň pár informací z průvodce:
Starodávný Rilský monastir byl založen v roce 1335 čtyři kilometry západně od původní poustevny svatého Ivana. Je jedním z nejzajímavějších míst v Bulharsku. Je obehnaný mocnými zdmi, které mu dodávají vzhled tvrze. Když ale vstoupíte západní branou, vytratí se dojem mohutné tvrze. Elegantní klenba kolem vydlážděného dvora podpírá řadu mnišských kobek, výrazné červené pruhy a černobílý kostkovaný vzor oživují fasádu. Východní křídlo monastiru, postavené až v roce 1961, slouží jako prostory k vystavování klášterních předmětů, které byly zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Monastir spolu s kostelem, posazený v údolí ve středu hor, vytvářejí zcela ojedinělou scenérii, která je ještě umocněna pohledem z výšky z rilského hřebene od Maljouice. Ze sametově hladkých horských luk spadají svahy do hloubky asi 1 000 metrů, kde září monastir uprostřed lesů jako nádherný drahokam.
Sv. Ivan Rilský se zde usídlil v 9. století v jeskyni nedaleko monastiru, když odešel jako jeden z poustevníků a mystiků hledat do bulharské a makedonské divočiny samotu a osvícení. Vysloužil si jméno moudrého muže a léčitele a na popud svých následovníků založil vysoko v údolí klášter. Tvrdí se, že za svého života konzumoval byliny a lektvary, aby své tělo postupně balzamoval a aby mělo po jeho smrti léčivou sílu. Z tohoto důvodu je toto místo známé po celém Balkáně jako poutní místo.
Autobus přijíždí něco po čtvrt na pět. Řidič vyhlásí přestávku a tak poslední odvážlivci šlapou pěšky k pískovcovým pyramidám nad městečkam. Ostatní si sedají k nám do chládku a chladí ve fontánce. Na cestu na letiště opět vyrážíme v 17:15. Těsně před odjezdem se bacil znovu projeví u mladé slečny, která ještě před chvíli šlapala po Monastýru. Tak to jí opravdu není co závidět... Představa cesty domů nás děsí...
Horko a teplota nejdou dohromady. Ale jsme o další zážitek bohatší.
Cestou na letiště jsm se vlastními silami schladili a dle úsměvu je nám očividně lépe...
Po sedmé hodině zastavujeme na Sofijském letišti. Pak už jen odbavení a čekání na naše letadlo. To přistává necelou hodinu před naším plánovaným odletem. Pozorujeme jeho přistání a následně frkot při vykládání bagáže. Žádné mazlení - kufry lítají, jako by v nich nic nebylo... Pak nastupujeme my.
Tak už je tady - naše moucha...
ještě zaparkovat...
...zajistit kola a jde se na to.
Chobot je přistaven a začíná výměna pasažerů a bagáží. A pak - hurá nahoru!
Let je zajímavy - sledujeme bouřku nad Maďarskem, a už za tmy přistáváme ve Vídni. Po vyzvednutí kufrů sedáme do našeho autobusu. Po několikadenní zkušenosti s Bulharskými autobusy to je malý zázrak. Klimatizace chladí, rychlost překračuje stovku a je možno zakoupit chlazené občerstvení. Co více si ještě můžeme přát. Snad jen domácí postel.
Kolem druhé v noci přijíždíme do Ostravy, kde nás čeká náš oblíbený taxikář Pat. Loučíme se se zbytkem posádky a míříme domů. Je to za námi.
Co říci na závěr? Z cesty za Bulharskými horami jsme byli trochu rozpačití - čekali jsme suché, nudné kopečky. Pravda byla ale úplně opačná. Rila a Pirin jsou nádherné vysoké hory, plné jezer a zeleně. Nejsou tak navštěvované, jako Alpy, ale co do vzhledu a nádhery si s nimi nezadají. Ano, infrastruktura zde není na takové úrovni - ale to nic nemění na jejich atraktivitě. A jestli bychom si je zopakovali? Ano, určitě ano. Stojí za to!!!
Komentáře (3)
7. září 2011
7. září 2011
Tak někdy příště!!! (19. září 2011)
18. září 2011