Ráno se opět budíme do provazů deště. Pršelo celou noc. Ač nevidíme vrcholy Dents Du Midi, dolní partie masivu jsou bílé od sněhu. Tak to je síla. Jdeme na snídani a přejeme si, aby přestalo pršet.
Pro jistotu se oblékáme trochu více - bereme si návleky i šustku, kdyby náhodou pršelo a byla zima.
Autobusem v devět vyrážíme do Le Crosets – je to asi 20 minut – jen do vedlejšího údolí.
Zastavujeme v kotli – Les Croset je na konci údolí, že všech stran obklopeno kopci a štíty. Venku naštěstí přestalo pršet – no snad se předpověď meteorologů vyplní.
Nasedáme na sedačkovou lanovku, která nás z 1600 m n. m. vyveze na Pointe de Mossette do výšky 2 249 m n.m. Půl cesty pozorujeme stráně plné kytek a vodopádů. Pak vjedeme do mlhy a pod námi se začnou bílé kytičky měnit v bílý sníh...
Vrcholky v oblacích a stráně posetemí bílými kytkami - i tam nahoře???
Po zdolání 649 m převýšení přijíždíme úplně do jiného podnebí. Jsme v bílých mracích, teplota klesá k nule a zem je pokrytá sněhem. Skrz něj se derou hlavičky úpolínů a ostatních kytek, které bojují o své místo na slunci. Ale to kolem není.
Zimní dovolená v letních měsících!!!
Vyjdeme na vrcholek Pointe de Mossette a raději ihned sestoupíme. V mracích není nic vidět a lanovka na druhou stranu už konečně jede.
Sedačkovou lanovkou Mossettes France sjíždíme do údolí Les Brochaix, které již neleží ve Švýcarsku, ale ve Francii.
Sníh mizí a i teplota stoupá. Už nám nejektají zuby jako cestou nahoru.
Od konce lanovky popojdeme asi kilometr z kopce do Los Lindarets, kde opět nasedáme na lanovku (vlevo po směru chůze) a vyjíždíme s ní do městečka Avorias.
Už cestou nás průvodce upozorňuje, že toto středisko, stavěné zhruba před 40ti léty pro francouzskou smetánku, vzbuzuje u lidí rozporuplné reakce. Jedu asi v půlce pelotonu, a když přijíždím nahoru, stojí tam už asi 20 lidí.
Seskočím z lanovky, rozhlédnu kolem, řeknu jen: „Ty vole, co to je???"
Vzbudím výbuch smíchu všech okolo. To co vidím, se dá jen těžko popsat. Stavby ze dřeva – alespoň z venku - vypadají jako kulisy pro filmování rodiny Adamsových nebo nějakého post katastrofického sci-fi. Evokuje mi to věže pro sušení požárních hadic říznuté jihoamerickým slumem... No víc to popisovat nebudu. Podívejte se na fotky.
Dostáváme 30 minut na prohlídku městečka. Michal využívá volna a jde si zaskákat na trampolíně. První skok není moc šťastný – jelikož tato trampolína pruží daleko víc než jeho doma, přetočí salto o půl vrutu a přistane na plocho obličejem dolů. No paráda, hlavně ať se nedoláme. Michal se ale nedá a zkouší to dál a dál.
My procházíme městečkem Avoriaz a snažíme se zformulovat náš názor na něj. Každý to vidí jinak. Nakonec oceňujeme jeho jedinečnou architekturu, dotaženou do konce, u mne s výhradou, že se mi nelíbí staré, zčernalé dřevo, které na mne působí takovým zastaralým – až špinavým dojmem. Bydlet v takovém domě bych dle prvního pocitu bydlet nechtěl. Ovšem uvnitř se může skrývat luxus – kdo ví?
Sraz máme na začátku jezera, které pravděpodobně slouží jako zásobárna vody pro zasněžování sjezdovek. Když k němu přicházíme, míjíme opravovaný hotel, pobitý novým – světlým dřevem. Vypadá moc dobře. Takže je to jasné – za mne NE černému starému dřevu.
Z meditování nás vytrhne ohlušující řev, který nám roztřese vnitřnosti. Odráží se od skal tyčících se okolo a uzavírajících jezero ze všech stran. Zvuk se tak láme, že nemůžu určit jeho směr a točím se dokola jak kohout na báni. V poslední chvíli zahlédnu siluetu nízko letícího Mirage. Bomba! Prožene se jako blesk nad hlavami a zmizí z dohledu. Mám chuť volat: „Ještě!!!"
Po svačině začneme stoupat po levé straně jezera vzhůru, směrem k horní stanici lanovky na Chavanette. Míjíme hromadu lanovek, které slouží jen v zimě lyžařům a další nádrže na vodu k zasněžování.
Po chvíli si uvědomujeme pro nás velmi netypickou situaci. S Jankou a Míšou jsme utekli a předběhli zbytek naší bandy. Jsme vždy o pár pater výše než oni. Tady se shodujeme – pokud bychom si to chtěli příští rok zopakovat, budeme muset někoho z našich přátel zmrzačit. Jinak se nám to už nepovede...
Vycházíme na sedlo Chavanette – odtud se nám otevírají výhledy do údolí – vrcholky jsou schované v mracích a brání nám užít si výhledu. Začíná foukat a tak se moc nezdržujeme a pokračujeme ve stoupání směr Pointe do Vorlaz.
Dohromady zdoláváme převýšení zhruba 500 m. Pak nás ale čeká prudký sestup po suti do údolí a opětovný výstup vzhůru, ke stanici lyžařské lanovky do Les Croset. Ta nejede a tak znovu stoupáme po hřebeni až na Pointe de Mossette, odkud jsme dopoledne sjížděli do údolí a na vrcholku se koulovali. Po sněhuuž není ani památka, za to fouká studený vítr.
Zdolali jsme zhruba 800 m převýšení. Unavení, ale spokojení sjíždíme dolů do údolí Les Crosets, kde nás čeká autobus. Máme ale ještě chvíli času a tak jen z legrace naskakujeme na osmi sedačkovou lanovku a vyjíždíme na Croix de Culet do výšky 1 933 m. To jen proto, že máme těch lanovek dnes málo. Zítra právě touto lanovkou začneme náš výlet.
Cestou domů nás zastavuje dav. Dav krav... Pohoda, klídek, že?
Před večeří využíváme pohostinství našeho hotelu a jdeme se uvolnit do bazénu. Ještě jsem nezažil, abych se válel ve vodě a oknem se díval na třítisícovky. Je to paráda!
Další dny naší cesty v Savojských Alpách:
Den třetí - Les Gorges du pont du Diable
Den pátý - Le Crosets – Champéry
Komentáře (0)