Aigues Mortes

Středa je vyhlášena jako odpočinkový den. Snídaně se odkládá až po osmé a tak ráno vyrážíme na lov plameňáků - tedy s fotoaparátem - lovy beze zbraní.

Každý rok hnízdí v Camargue zhruba 10 000 párů plameňáků.
Námluvy plameňáků začínají v lednu a k páření dochází od března do května. O jediné vejce, které samice snese v dubnu nebo květnu do blátem vymazaného hnízda, se po dobu jednoho měsíce starají oba rodiče. Mláďata se nejisté vznesou k nebi ve věku přibližně tří měsíců. Do dosažení dospělosti (přibližně po pěti letech) se jejich prachové peří změní ve skvostný šat z překrásných bílých a růžových per.

Tito nádherně zbarvení práci se dožívají úctyhodného věku 34 let (v zajetí žijí déle). Dorůstají výšky mezi 1,5 až 2m a rozpětí jejich křídel činí v průměru 1,9 m. Když se plameňák cítí ohrožen, vydává hrozivý zvuk podobný sykotu, jímž varuje husa. Živí se planktonem, který nasává spolu s vodou do neobvykle těžkého zahnutého zobáku, přes který vodu vytlačí a zadržený plankton pozře.

Na konci srpna nebo na začátku září několik tisíců plameňáků odlétá do Španělska, Tuniska a Senegalu, kde zimují v teplejším podnebí, aby se do Camargue na začátku jara v únoru opět vrátili. Přibližně 6000 až 7000 plameňáků zůstává v deltě Rhóny po celý rok.

camargue-plamenaci-_-2.jpg

Venku je už od rána horko, obloha je celá ocelová... Plameňáci se procházejí kousek od nás. Není jich moc, ale aspoň něco. Dojdeme až k moři. Iva se odvažuje k ranní koupeli. ale nakonec to vzdá - pláž je plná kamenů a vlny jsou docela silné. Koupání si necháme na později - až na písečnou pláž.

vrak-2.jpg

Na břehu moře se bezmocně kolébá vrak jachty. Nerozumíme, proč tu je a někdo ji už dávno neodtáhne nebo neopraví. Hliníkový stěžeň je hozený pod lodí. U nás by jej už někdo odvlekl do sběru...
Po snídani jdeme k moři - pláž je skoro prázdná. Po ránu ji projel speciální traktor, který písek prosál, odstranil nečistoty a pak uhladil. Písek už je krásně vyhřátý a příjemný.

plaz.jpg

Jana mi maže záda, abych se nespálil. Budeme tady jen chvíli, tak to nemusí moc hrotit. Po chvíli na pláž přichází naše průvodkyně a my se dáváme do družného rozhovoru. Chvilka se protáhne... Hádejte jak to dopadlo? Krásně jsem si na spodní část zad a boky nechal sluncem namalovat obrysy hor a propastí - tak, jak mi Janka mazala záda a nedotáhla boky. Budu mít na Provence vzpomínku až do konce roku.

vinarstvi.jpg

Po obědě jedeme do místního vinařství na prohlídku a ochutnávku vín. Průvodkyně navnadí všechny ženy ze zájezdu na mladého syna majitele vinařství. Krasavec! Nakonec jsou zklamané - mladík nedorazil, nahradil jej jeho otec... Smůla!
Mezi jednotlivými vzorky vín dostáváme na zajezení opečené plátky bagety namazané pomazánkou z oliv - tapenádou. Je to mňamka - to si budeme muset udělat i doma. Kupujeme si papírové krabice naplněné místním šedým vínem a pak specialitku - místní rýži, která se pěstuje všude okolo. Bereme si i černou - která - jak zjišťujeme doma - je naprosto luxusní. Můžeme jen doporučit!

aigues-mortes-_-tezba-morske-soli-_-2.jpg

Další cesta nás přivádí do městečka Aigues Mortes. Je to nádherné malé městečko obehnané hradbami. Uvnitř nich se tísní jeden na druhého stovky malých domků s hnědými a červenými střechami. Prvně vystoupáme na vysokou věž s rozhledem po širém okolí a pak obcházíme celé městečko po hradbách.

Za hradbami se u moře rozkládá solivar. Je už zdálky poznat svým charakteristickým zbarvením.
Když fouká vítr od moře, je voda slanější. To pak mistr solnař otevírá stavidla a slanou mořskou vodu pouští do kanálů k následnému odpaření. Pokud vane vítr od moře, je slanost nízká a voda pro odsolování nevhodná.

solivar.jpg

Klasická sůl se nechá vykrystalizovat do krusty tvrdé jako beton. Na řadu pak přijde velký kombajn, který ji drtí a vrství do 20 m vysokých hromad - jsou to jediné hory, které v okolí uvidíte. Solivar v Aigues Mortes má rozlohu jako celá Paříž.

tezba-soli.jpg

Při sklizni soli - jak se této činnosti říká - má mistr solnař i svůj majstrštyk - solnou květinu. Jsou to jemné krystalky soli z povrchu krusty, které se opatrně sbírají ručně. Je to takový kaviár mezi solí. Sbírat se dá jen za sucha, za deště se nedá sklízet.

Škoda, že na městečko máme jen malou chvíli - zasloužilo by si celý den. A tak za hodinu a půl už zase nasedáme do autobusu a míříme do Saintes Maries de la Mer. Autobus nás vysazuje ve městě, a my s průvodkyní pokračujeme pěšky do centra, kde nás v malé restaurci čeká večeře.
Vrchní nám nalévá místní víno a my bojujeme s jídlem. Janka dostává speciální rybí polévku a průvodkyně s čišníkem se všem snaží vysvětlit, jak se správně jíst - je to obřad. Na druhé si Jaka dáva rybu a já dostávám hovězí po burgunsku. Maso z carmarqueského býčka, dušené v červeném víně se zeleninou. Je to neuvěřitelná mňamka. Ti Frantíci ale umí žít :)


Zpět na úvodní stranu Provence


Další dny naší cesty po Provence:

Le Pont D´Arc a St. Martin d´Ardeche

Arles

Glanum, Van Gogh, Saint Rémy, Le Baux de Provence

Luberon, Lacoste, okrové doly

Pont du Gard, Avignon

Cassis, Les Calanques


Aigues Mortes

Vytisknout stránku Vytisknout stránku15. 6. 2016, 20:20, zobrazeno 1135x, dnes 3x
0.0 0Hodnocení