Den třetí - Anaga, Faro de Anaga

Ráno nás vítá polojasná obloha. Po královské snídani vyrážíme na opačný konec ostrova – včera jsme byli na nejzápadnějším výběžku, dnes jedeme na nejsevernější.
Vyjíždíme směrem na sever po autostrádě směr La Laguna, kde odbočujeme z dálnice a pokračujeme směr Anaga.

anaga-ii.jpg

Anaga je pravý opak jižní části ostrova. Na jihu je slunečno, teplo, sucho, samá láva a šutr – asi ideální místo pro natáčení tajuplného ostrova s kapitánem Nemem.
Pohoří Anaga je strmé, vlhké, pokryté mlžnými lesy s bujnou vegetací. Geologicky je nejstarší částí ostrova. Za hustou vegetací stojí pasátová oblačnost, která se cestou po Atlantiku zastaví právě o vysoké hřebeny pohoří. Můžete počítat s mlhou, vlhkem a studenějším klimatem.
Cesta na sever ostrova vede po cestě, která se klikatí po ostrém hřebeni pohoří. Vidíte na obě strany, kde hluboko pod vámi naráží vlny oceánů na roztříštěné pobřeží. Každou chvíli potkáte odbočku mířící dolů do malých vesniček a tajemných údolí.

Cesta je uzoučká, s opatrností se zde minou dvě osobní auta. Potkat autobus je už horší – pokud jej potkáte v zatáčce, je na malér zaděláno. A to mluvím z osobní zkušenosti. I když jedu opatrně a do zatáček najíždím krokem, najednou přede mnou stojí autobus. Kousek couvám a pak se snažím vjet úplně na krajnici, která je tvořena plochým žlabem na odvod vody. Najednou se ozve nepříjemný drásavý zvuk, jak kovem podvozku dřeme o hranu cesty. Autobus a za ním jedoucí auta nás míjí a naše posádka pro jistotu vystupuje, abychom odlehčili auto. Pak už bez drhnutí najedeme zpět na cestu. Při kontrole spodku zjišťujeme, že nám chybí plastová lišta pod předním nárazníkem. Já ji urval! Hledáme ji pod autem i kolem a nenalézáme. Naštěstí máme fotografii, kterou jsme udělali včera na začátku cesty u městečka Garachico. Jejím notným zvětšením zjišťujeme, že jsme auto dostali už bez lišty. Uff. Nebude to na nás.

mlzny-prales-ii.jpg

Zastavujeme uprostřed klikatící se hřebenové cesty na relativně velkém hliněném parkovišti (na místní podmínky –cca pro 10 – 15 aut) Parque Forestal La Ensillada, kousek za místem zvaným El Bailadero. Tudy probíhá značená trasa z Chamorgy. My ji nepůjdeme celou, ale jen její nejkrásnější část.

Už při výstupu a přípravě na cestu nás zastavuje španělsky mluvící mladík a něco se ptá. Pak přejde plynule do angličtiny a my rozumíme jen to, že se ptá, jestli musí mít nějakou povolenku. My o ničem takovém nevíme a tak jen krčíme rameny.
Pak vstupujeme do lesa úzkou cestou jakoby proti směru, ze kterého jsme přijeli. Stačí jen pár kroků a jsme uneseni fantastickou flórou. Všechny stromy jsou hustě porostlé mechy a lišejníky, kapradiny jsou tak velké, že se pod ně schováme a netřesky rostou i na stromech a jejich květy jsou vyšší než my sami. Máme štěstí – nebo smůlu – že zrovna kolem nejsou mraky a nám se každou chvíli otevřou výhledy do hlubokých údolí a na oceán. Vidíme daleko, ale ne tu slibovanou mlhu.

netresky-miniatury.jpg

Je to nádherné atypické místo, které nedokážu slovy popsat – i fotky můžou zprostředkovat jen částečně pocit, který z tohoto místa máme.
Naše cesta jde nahoru a dolů, chodníček se klikatí podle skal a zářezu v ostrých úbočí skal. Všude zeleno.

tudy-jsme-nesli.jpg

Tak tady, tady jsme vůbec nešli!!!


Nakonec dojdeme na skalní výběžek, který končí na cestě, po které jsme sem přijeli. Na začátku (pro nás na konci) chodníčku stojí cedule, která nám říká, že z důvodu ochrany přírody je zde vstup možný jen s povolením a porušení zákazu se trestá pokutou ve výši 601,01 Euro.
Urychleně se vrháme na cestu a děláme, jako že jsme tady vůbec nebyli a nikdy na tuto cestu nevkročili. Po minutě, kdy už stojíme na asfaltu, kolem nás projíždí bíle terénní auto místních ochránců. My nic! My muzikanti! A ne aby jste to na nás řekli!

A tak se pro jistotu vracíme k autům nazpět po klikaté cestě, která je každou chvíli hluboko zařezaná do skály. Vlevo máme kolmou skálu, vpravo za svodidly je zase sešup hluboko dolů. Cesta se kroutí jako had a nemá konce.
Když konečně dorážíme k autu, jsme z asfaltu pěkně ucaprtaní. Nasedáme a pokračujeme dále na sever do malé vesničky s názvem Chamorga. Tady cesta beznadějně končí. Dál ani kolo. Naštěstí najdeme pěkné místo na parkování a vydáváme se po žluté značce do kopců na severu. Vidíme před sebou na vrcholku zvláštní špičatou skálu, kterou si bereme za cíl. Po pár stovkách metrů stoupání potkáváme protijdoucí turisty a slyšíme češtinu. Dáme se do hovoru s mladým párem, který nám vysvětluje, že šli opačným směrem, než my a první část cesty bylo jen středně prudké klesání, které je dovedlo až k moři. Pak ale museli vyšplhat prudký krpál nahoru. Takže prý jdeme lepším směrem.

dolu-k-majaku.jpg

Potěšení, že jdeme dobře, stoupáme k naší skále. Cestou Lumír najde nad námi ve skalách jeskyně a zabírá si je jako trucovnu.
Když se vyšplháme k naší skále, je už výhled obsazen. Na výhledu sedí stařenka v černých šatech, s motykou v ruce a doprovázená černým psem. Něco nám s bezzubým úsměvem říká, my jí ale samozřejmě nerozumíme ani slovo, tak se jen zubíme na oplátku na ni.
Před námi se tyčí další vrchol, na kterém není jako dominanta skála, ale Drako. Tam musíme ještě dojít!

na-vrcholu.jpg

Na vrcholu Montaña de Tafada už silně fouká studený vítr. Vyfotíme se u stromu a popojdeme na vyhlídku. Před námi je jen nekonečný modrý oceán. Hluboko pod nohama vidíme na skále maják. Holky hned začnou spřádat plány: „Sejdeme dolů k majáku a pak se po rovince vrátíme nazpět do Chamorgy – to je tou cestou, co šli ti češi"
Přiznám se, že z toho plánu nejsem vůbec nadšený a snažím se jim vysvětlit, že když budeme klesat dolů cca více než 450 metrů, musíme zase těch 450 m vystoupat. Janka se nedá a neustále tvrdí, ať se podívám dolů, že ta cesta po které půjdeme, je skoro po rovině. Málem se pohádáme. Ano, půjdeme delší trasou, ale stejně to převýšení budeme muset vyjít! Ne! Je to skoro rovina!

Nakonec je stejně jasné, co bude. Vracíme se kousek nazpět a začneme sestupovat.
Jedna věc je jasná – od teď už máme heslo této dovolené: „Je to po rovině!!!!!"

majaj-2.jpg

Kráčíme směrem k majáku. Vítr se utišil, je pod mrakem a teplota přímo ideální k sestupu. Když sestoupáme k majáku, zjišťujeme, že abychom se mohli napojit na chodníček nazpět, musíme pokračovat dále, skoro až k moři.
Maják Faro de Anaga je obehnán plotem a stejně jako na západním výběžku ostrova nemáme šanci se k němu přiblížit. Kocháme se alespoň výhledem a děláme pár fotek.

Je už po čtvrté odpoledne a my před sebou máme ještě stoupání a pak cestu domů. A tak vzdáváme posezení na pláži a rovnou míříme nahoru do kopců stezkou zvanou Barranco de Rogue Bermejo. Tady přicházíme na slibovanou rovinu. Vítr který nás cestou dolů ochlazoval tady nefouká, tak už po pár metrech cítíme stoupající teplotu a jediné, co nás může ochladit je náš vlastní pot. Rovinka krásně stoupá soutěskou mezi skalami, kde v případě dešťů poteče krásná říčka. Nyní je ale sucho a potkáváme jen několik louží mezi kameny notně zelených od řas. Chvílemi musíme čekat, dokud nás nedojdou plíce a zase pokračujeme vzhůru.

Pěkně propocení se vracíme do Chamorgy k našemu autu. Čeká nás klikatá úzká cesta nazpět. Do hotelu přijíždíme až po osmé hodině. Najíme se v přeplněné jídelně – důchodci chodí později a dlouze večeří. Po večeři pak tančí v sále vedle recepce nebo poslouchají kytarové virtuózy ve venkovní kavárně. My si dáme akorát příchodovku a mizíme v posteli. Máme toho dost.


 

Návrat na titulní stránku Tenerife 2016


Den třetí - Anaga

Vytisknout stránku Vytisknout stránku9. 10. 2016, 18:03, zobrazeno 4497x, dnes 0x
0.0 0Hodnocení