Poprvé v životě jedeme navštívit Kanadu - tedy tu "Českou". Je čtvrtek 31. 7. 2019 a my vyrážíme společně s Třeboňáky na první průzkum této nádherné krajiny.
Vlastně na jih vyrážíme již ve středu. Domlouváme se s Jitkou a Slávkem, že se sejdeme ve Staré Hlíně v restauraci u silnice, kde prý dělají nejlepší borůvkové knedlíky v republice. Do Hlíny dorážíme za pět minu šest a hlásíme dosažení cíle. Slávek teprve leze z vany a tak máme chvíli počkat. Nakonec nám to nedá - v autě jsme seděli celé odpoledne (dálnice je jako vždy neprůjezdná) a tak se jdeme protáhnout a podívat se, zda je v restauraci místo. Místo je, ale dveře blokuje cedule, kterou tam před námi postavila servírka. Proč? No protože mají jen do šesti! Koho by napadlo, že restaurace zavírá tak brzy... No nemáme pech?
A tak voláme Jitce a Slávkovi, ať nejezdí, že dojedeme my. Po slavnostním uvítání v Třeboni se rozhodujeme zajít na večeři do penzionu U Míšků. Při dnešním pechu se u vstupu opatrně ptáme servírky, zda mají pro nás alespoň jeden stůl - ta nás zve dál - v celé restauraci je prázdno. Všichni hosté sedí venku - naštěstí. A jako bonus nás obsluhuje sympatický číšník, kterého známe už nějakých 25 let - Tonda!
A tak si dáváme výbornou večeři, zapíjíme to výborným pivem (děvčata si dávají sedmičku vínka) a dokonce máme čas i s Tondou prohodit pár slov. Večer už moc neponocujeme, jsme po cestě unavení a druhý den nás čeká další - tentokráte již poznávací cesta.
P.S.
Před restaurací, ve které jsme povečeřeli visí na stěně dvě fotografie s textem. S textem, který už byl vyřčený dávno, ale má pořád svou obrovskou váhu. Tomáš Baťa tyto myšlenky vyslovil zhruba v roce 1932, ale platí dodnes.
Ráno nevyjíždíme hned, ale zajdeme navštívit tetu se strejdou a zastavíme se za Libuškou. Shodou náhod je u ní Miška a Mirek dorazí domů z práce na oběd. Takže potkáme skoro úplně celou rodinu. Pak se balíme a vyjíždíme.
Abychom splnili přání chuťovým buňkám, zastavujeme ve Staré Hlíně na borůvkové knedlíky. Sedáme si před restauraci na zahrádce a čteme - venku se neobsluhuje, objednávejte a plaťte přímo na baru. A tak vysíláme posly, aby objednali knedlíky. A hádejte co? Nic! Knedlíky totiž mají jen v sobotu a v neděli. To už mi zvedá adrenalin a nemám chuť si vybrat nic z jejich nabídky smažených jídel. Tady prostě máme smůlu.
Ale náladu si zkazit určitě nechceme. Pokračujeme přímou cestou do Nové Bystřice a pak do Starého Města pod Landštejnem. Tady narážíme a na jednu zvláštnost, která nás bude provázet po celou dobu - vedlejší cesty jsou tady tak uzoučké, že se tu neminou dvě osobní auta. Klikatí se mezi hlubokými lesy a střídají se s loukami. Nádherný kus země.
Parkujeme přímo pod hradem na placeném parkovišti. Meditujeme nad tím, že bychom si dali kafe, ale cenovka atakující 50 Kč nás odrazuje. Oproti výborné kávě za 1 € v Portugalsku (a 0,5 € mimo města) je cena poněkud přehnaná. Kupujeme vstupenku na hrad a vstupujeme mezi jeho zdi. Jde vidět, že se tady o hrad pěkně starají a udržují jej.
Projdeme hradní příkop a pak vstupujeme druhou bránou do hradu. Za třetí bránou zastavujeme u veršů vystavených v chodbě. Neznalý našich dějin zjišťuji, ža básně psál Václav Lucemburský - bratr Karla IV. Asi bych se měl dovzdělat...
Další novinka - už vím, co znamená korec.
Stoupáme po vnitřním schodišti do patra, odkud je výhled na vnitřní část hradu. Krásně jdou vidět komíny pro krby. Vytopit takové kamenné mistnosti nemohlo být jednoduché...
Nakonec vyšplháme na nejvyšší místo hradu - donjon. Je odtud nádherný výhled na okolí.
Schodiště v donjonu
Pak nasedáme do aut a uzoučkými cestičkami se vracíme do Nové Bystřice na ubytování. Bydlíme v hotelu Nobys, kousek od centra. Hotel je umístěn ve staré vile z přelomu 19. století, původně patřící židovským majitelům, kteří se již po válce nevrátili a jejich dům byl používán jako dětský domov. Zvláštní je jídelna, která má otevřený strop do prvního patra a prosklený strop. Krásná stavba.
My dostáváme pokoj v podkroví s přiznanými trámy a po pár dřevěných schůdcích můžeme vystoupat přímo do nejvyššího patra ve věžičce. Krásně atypické... Nakonec si ve věži vybudujeme naši základnu. Přidáme tady malý stoleček a ke dvěma křeslům ještě dvě taburetky. Máme místo, kde si večer můžeme všichni společně sednout, povídat si a hrát karty.
Hotel už po rekonstrukci něco zažil a asi by potřeboval šikovného údržbáře. Místní holubi zanášejí okapy a voda už začíná nepěkně konat dílo zkázy. Bydlet v podkroví je sice romantické, ale kolem páté ráno musíte počítat s budíčkem. Holubi se probouzejí a dělají na střeše takový randál, že se nedá spát. A když je chcete vyplašit, jen na vás koukají a myslí si asi něco pěkně škodolibého :) V rámci ubytování máme dobrou snídani a v místní restauraci s verandou se dá i slušně najíst.
Vytisknout stránku
Komentáře (0)