Libavské poznání

Ne tak Janka, ta v tom má jasno. Jedeme na deset dopoledne do Staré Vody ke kostelu sv. Anny. Tam nás čeká CITO - tedy brigáda s geocachery. Vím jen, že budeme pomáhat někde v zahradě uklízet nálety, nebo něco podobného.

Vyrážíme před devátou, abychom dojeli včas. Míříme po dálnici na Fulnek, pak pokračuejme přes Vítkov do Staré Vody. Zapomenuté místo, které teprve nedávno vyčlenili z vojenského újezdu. Na přivítanou nás zvou do sakristie na kafe a nějaké sladkosti. Dostáváme informace, co nás čeká a co budeme dělat. S pár kapkami deště vyrážíme do zhrad za kláštěrem. Vlastně do míst, kde kdysi byly zahrady...

Kostel sv. Anny a sv. Jakuba Většího

Toto zbylo z kláštera. Pohled z patra kostela.

Klášter byl poničen dělostřeleckou palbou při osvobozování na konci II. světové války. Původně čtvercová budova s nádvořím a studnou uprostřed patřila řádu Piaristů. Byl to Řád zbožných škol (piaristický řád, piaristé, celým jménem Řád chudobných řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol, lat. Ordo Clericorum Regularium Pauperum Matris Dei Scholarum Piarum) - světově rozšířený katolický řeholní řád založený v Římě sv. Josefem Kalasanským v roce 1597. Zaměřoval se na výchovu chudých dětí. Jejich klášter měl čtvercový tvar s nádvořím a studnou uprostřed. Z okna kostela vidíme jen studnu uprostřed a pár zbytků zdí. Prostor za kostelem byl věnován zahradě - a ne ledajaké - byla to zmenšenina květných zahrad v Kroměříži. My míříme právě do zahrad, které z rukou přírody vyrvali skauti před pár lety. Sbíráme ořezané nálety a nosíme ke dál do míst, kde je může naložit traktor a pak na velkou hromadu, která se spálí.

Celé to zastřešuje Aleš - jak sám o sobě říká "blonďák s ADHD". Po zhruba hodině a půl práce nás zve do kostela na přednášku. Stoupáme si nebo sedáme do lavic uprostřed kostela a se zaujetím sledujeme obrovské množství informací a zajímavostí. Fantastické! A aby toho nebylo málo, bere nás do vyšších pater - k harmoniu, které patřilo poslední korunované české královně. Až tady se dozvídám (bez googlu - ten tady nemá moc) že jí byla Marie Anna Karolína Pia Savojská (19. září 1803, Řím – 4. květen 1884, Praha) savojská princezna, královna uherská, česká, slavonská, chorvatská, dalmatská, lombardská, benátská a císařovna rakouská. Byla jedinou manželkou Ferdinanda I. Dobrotivého a dcerou vnučky české a uherské královny Marie Terezie. A hned na něj začne hrát - prvně naši hymnu a pak Ave Maria, u které máme slzy v očích. Krásný zážitek.

A aby toho nebylo málo, stoupáme dále - o patro výše můžeme oknem vylézt na ochoz, který bez zábradlí v šířce asi jeden metr obkružuje celý kostel. Slabší kousci jako já koukají jen oknem, silnější povahy si sedají na širší kus římsy a samotný ADHD Aleš obíhá celou římsu a nahání ptáky, kteří ho serou, protože mu serou na oltář... Když se mu podaří ptáky vyhnat otevřeným oknem a nespadnout při tom dolů, sklidí pořádný potlesk. Ti co mají stále málo, jdou ještě výše, až ke krovům.

Oknem na ochoz

Aleš honí ptáka :))))

Po roce 1948 byli odsud odsunuti všichni Němci. Jelikož tu nežili žádní další lidé, bylo jednoduché vyhlásit tuto oblast za vojenský újezd. A tak třetí největší poutní místo na Moravě ztratilo svou funci. A že tady byly poutě! Největší počet poutníků navštívil Starou Vodu roku 1768, během nějž bylo podáno 29 250 svatých přijímání! Neuvěřitelné číslo, když si vezmete, že lidé samozřejmě na poutě chodili z celého dalekého okolí pěšky. Smutné je to, že o devastaci kostela se přičinili hlavně naši vojáci, zkázu dovršili po roce 68 rusové. Dodnes na stěnách vidíte nápisy odkud sem přijeli a kolik jim zbývá do konce služby.

Po tomto silném zážitku pokračujeme na východ, ke Královské studánce. Pověst říká, že ji navštívil polský král a po napití prohlásil, že tato voda je hodna krále. Dokonce se říká, že je léčivá. Káva z vody z této studánky ale chutnala všem. Studánka je také nejzazší bod, který je bez povolení dosažitelný. Dále je už vstup zakázán. Dodnes újezd patří armádě, která tu dnes cvičí mimo jiné ukrajinské vojáky. Zrovna dnes dva dezertovali a nahánějí je po okolí. Asi tomu rozumím, komu by se chtělo do války...

Vracíme se ke kostelu a jdeme ke starému hřbitovu. Sedáme si na lavičku a užíváme si úžasného klidu. Už i Aleš odložil křovinořez, se kterým se celé dopoledne oháněl. Slyšíme jen šumění větru v korunách, hučení včel a zpěv ptáků. Na okraji hřbitova je jeden z mála čitelných pomníčků, věnovaný majorovi Miloslavu Petrů, který tady havaroval  v roce 1962 se svou MIG 15kou. Po odpočinku míříme do dalších částí Staré Vody. Všude tady v okolí stávaly domy. Většinou z nich už není vůbec nic, jen místy stojí staré zdi z kamenů. Je to až depresivní. Tolik lidí, tolik osudů a vše je ztraceno.

My stále stoupáme do kopečka až k místu zvanému Samoty. Tady přicházíme k minulosti nedávné:

Samoty jsou plochý kopec v Nízkém Jeseníku mající výšku 647m. Vrchol se nachází přibližně 1,9 km severozápadně od zaniklé vesnice a poutního místa Stará Voda (Altwasser). Kopec je známý bývalým přísně střeženým strategickým areálem sovětské armády, známým jako „Točka sever“. 
V roce 1983 byla v Československu umístěna 122. raketová brigáda, vybavená operačně taktickými komplexy 9K76B Temp-S/ kód NATO SS-12M "Scaleboard B"/ (9К76 Темп-С / ОТР-12). Byla umístěna v Hranicích na Moravě, Kozlově a 3  v Točkách v Libavé.

Jednalo se o odvetnou akci na rozmístění 572 kusů amerických MGM-31C Pershing II a BGM-109G Gryphon na územích Německa, Belgie, Velké Británie, Nizozemí a Itálie.
V ČSSR a NDR bylo v té době umístěno 58 odpalovacích zařízení. Na konci roku 1987 byla mezi USA a SSSR podepsána Smlouva INF o likvidaci raket krátkého a středního doletu a od roku 1988 začalo stahování 9K76B z Československa a NDR. 

V současnosti je zde dochováno 8 úkrytů pro techniku, hlavice a velení, vegeací zarůstající plochy palebného postavení a okopy pro jeřáby v místě "stykovky". 

9P120 na podvozku MAZ-543A

Po dalším silném zážitku se vracíme k autu a míříme domů. Dnes to bylo hodně výživné, jeden zážitek větší než druhý. Dodatečně jsem rád, že mne Janka vytáhla z lenošení a měl jsem možnost to vše zažít. Díky Jani!