Štiavnické vrchy

Bereme si v pátek volno a po deváté ráno vyrážíme směr Svätý Anton - do malé vesničky u Banské Štiavnice. Cesta je pohodová, kromě dvou semaforů na opravovaných mostech a několi loudalů a traktorů nepotkáváme žádné komplikace. Marcelka s Lumčou a Vaškem jsou kousek před námi. Kolem jedenácté píší, že se blíží k ubytování. My přijíždíme do Sv. Antona něco po půl jedné. Marcelka je už připravená vyrazit do kopců. Přemlouváme ji, aby nás chvíli nechala vydechnout, ubytovat se a sníst studený buřt jako oběd. Pak nasedáme všichni společně do našeho oře a popojíždíme cestou, která vede kolem našeho ubytování nahoru do kopce - kam až nám to dopravní značka dovolí. Zaparkujeme a jdeme směr Vlčí jama.

Kolem nás je mlžno - nebo spíše se okolo válí mraky. Vidíme před sebe jen na pár desítek metrů. Dojdeme k hradu Sitno - součásti starého opevnění vrcholu stejného názvu. Pak v mlze pokračujeme dále směrem k vrcholu.

Cestou se snažíme odlovit pár keší, díky kterým si pěkně promáčíme nohavice od vysoké trávy. Kešky nás přivádějí na krásné místa s asi úžasnými výhledy - ne však pro nás, ne však dnes...

Mlžné výhledy

Po chvíli zdoláme vrchol Sitna ve výšce 1 009 m n. m. Je na něm vysoký vysílač, ze kterého vidíme jen spodní část - vršek se skrývá v mracích. Sedáme si do chaty Andreja Kmeťa, dáváme si polévku na zahřátí a něco na doplnění tekutin. Pak pokračujeme odlovit další místní kešky, které zase ukazují výhledy, které nejsou vidět...

Štiavnické vrchy jsou pozůstatkem sopky, která chrlila lávu zhruba před 15. - 13. milióny let. Sopka měla kuželovitý tvar se strmými úbočími a v úpatí měla průměr více než 50 km a vysoká byla 4 tisíce metrů.
Postupem času se následkem eroze snížil Štiavnický stratovulkán na nenápadné pohoří a obnažil tavící kotel plný vzácných kovů - proto v okolí skoro na každém krou najdete "baňu" nebo alespoň nějakou štolu.

Alespoň, že ty keše vidět jsou... Pípne nám mobil - píše Lucka s Alešem, že jsou kousek od ubytování. A tak se rozhodneme vrátit po stejné cestě nazpět k našemu autu. Jak sestupujeme, začíná být jasněji a jasněji. U auta jsme již pod mraky. Nasedáme a popojíždíme pár stovek metrů, když se před námi otevře nádherný výhled do krajiny - směrem na Bánskou Štiavnicu. A tak zastavujeme a kocháme se okolím. Alespoň teď si dokážeme představit, jak krásný pohled mohl být z vrcholu Sitna.

Když se tak rozhlížíme po okolí, zjišťujeme, že za námi jsou hromady vytěžených kmenů a po některých zbyly odštípnuté třísky v trávě. Pár si jich naložíme do kufru, abychom si večer mohli udělat oheň a opéct maso. A pak nás zaujme pohyb - to se tady okolo procházejí samičky roháče obecného:

Jsou to nádherní brouci - samečci ale asi mají někde odpolední siestu...

Po příjezdu na ubytování se už vítáme s Lucinkou a Alešem. Večer si uděláme oheň, povídáme si a prosíme tam nahoře, aby druhý den bylo lepší počasí. Asi prosíme málo, nebo dobře neumíme...

Sobota 20. 6. 2020 - Hodruša

Ráno je polojasno a tak vyrážíme společně dvěmi auty přes Bánskou Štiavnicu do vesničky Hodruša - Hámre. Jedeme uzoučkou cestou klikaticí se serpentinami po úbočí ostrých svahů uprostřed mokrých lesů. Parkujeme na náměstí - no ono je to spíš větší místo v zatáčce a pak po asfaltce stoupáme do kopce. Po chvíli dojdeme k bílé věžičce - klopačce.

Snažíme si vybavit text staré lidové písně, kterou jsme se učili:

Vstávaj Jano hore,
na baňu klopajú,
ak neskoro prídeš,
fárať ti nedajú.

Neskoro som prišol,
fárať mi nedali,
eště ma hutmanskú
palicú vyprali.

Basoma vam hore
s vašimi baňami,
keď ste ma nabili,
fárajte si sami.

No a teď konečně víme, co znamenalo to "na baňu klopajú ":

Hodrušská banícka Klopačka z r. 1521
Sloužila na svolávání horníků do práce "klopáním" na ozvučnou dřevěnou desku a také jako strážní věž v době tureckého nebezpečí. Zvláštní jenoručičkové hodiny dodnes pohání původní hodinový stroj z roku 1611. Hodiny se každodenně natahují a počet hodin odbíjí na zvon.

Našel jsem na stránkých ČT i obrázek, jake na klopačku klope:

Stoupáme výše a kolem nás se začínají stahovat mračna. Netrvá to dlouho a musíme si nasadit pláštěnky. Od té chvíle se stane déšť našim společníkem. Vyšplháme se kolem Brennerského rybníka na hřeben v místě zvaném Rumplovská - k památníku partizánů. Tam se rozhodujeme, zda pokračovat dál, nebo to celé zabalit a vrátit se k autům. Jednohlasně rozhodujeme o tom, že nejsme žádné máčky a deště se nebojíme. 

Cestou narážíme na další důlní díla - asi zkušební štoly, vedoucí do hloubky skály. Neodoláme a jdeme si je alespoň kousek prohlédnout:

Pracovat tady jako horník v době, kdy byly jedinými nástroji kladívko, majzlík a kolečko muselo být neuvěřitelně náročné. Asi proto se zde havíři dožívali něco málo nad 40 let... V dolech začínali pracovat chlapci již od desíti let a při dvanácti hodinových směnách šest dnů v týdnu to prostě jinak dopadnou nemohlo. V 17 století ještě platilo, že vykopat 10 m štoly trvalo havířům i celý rok. Rekordní těžba byla nicméně zaznamenána v roce 1690, kdy bylo ve zdejší oblasti vytěženo celkem 29 tun stříbra a 605 kg zlata.

Proto město v okolí vzkvétalo - říká se, že kde se těží drahé kovy, žije se lépe, ale jak komu...

Scházíme do údolí k Dolnému Hodrušskému tajchu - tedy Hodrušskému jezeru. Zastavíme se na chvíli v místní restauraci na doplnění energie. Sedám si před restauraci, zouvám boty a ždímám si ponožky. Co nestihl promočit déšť, stíhám pod pláštěnkou totálně propotit. Je zvláštní, jak se kdo dokáže propotit - někdo až na kůži, někdo až na kost a někdo durch und durch, tedy naskrz. To je asi můj případ :)

Pak nás už jen čeká rychlá cesta dolů nazpět do Hodruši, kolem dalších a dalších štol a technickcýh památek. V autě zatápíme a vracíme se domů - vyhřát se v teplé sprše a převléct se do suchého. Bylo sice vlhko, ale užili jsme si to.

Neděle 21. 6. 2020 - Banská Štiavnica

A je tady poslední den našeho putování. Vyklidíme naše dočasné ubytování a společně jedeme směr Štiavnica. Na první pokus jí jen projedeme a parkujeme v místě zvané Kysihýbeľ. Odtud pokračujeme pěsky k místní zajímavosti:

Umělá jeskyně byla vybudovaná pravděpodobně v 18 století při dobývání stavebního kamene. Kámen se zde těžil ručně ve velkých kvádrech. Jeskyni tvoří chodba dlouhá asi 50 m a na jejím konci je jezírko.
Stavební kámen z této jeskyně se používal pro stavební činnost Bánské Štiavnici, která koncem 18. století s počtem 18 tisíc obyvatel patřila mezi největší města Uherska.

Odbočka k jeskyni není prakticky značená a málem ji mineme. Dá se tady jít po naučno stezce, ale po včerejším lijáku nikdo nechce jít promáčeným lesem.

Po pár metrech lesem se dostáváme k obrovskému skalnímu převisu, pod kterým nalézáme vstup do jeskyně. Rozsvěcíme své baterky a vstupujeme do tajemného podzemí. Je to trochu strašidelné a pro někoho snad i klaustrofobické.

Po prohlídce jeskyní se vracíme k autům a popojíždíme na okraj města. Projdeme si stoupající náměstí a na jeho konci si sedáme na oběd. Nad náměstím se choulí malý domeček, ve kterém se narodil slavný fotograf Dežo Hoffman.

Info z jeho kešky (díky ownerovi!)

Píše sa rok 1962 a Dežo Hoffman práve prišiel do bytu Paula McCartneyho, aby vytvoril niekoľko fotografií začínajúcej popovej kapely. Ako sa však rodák z Banskej Štiavnice dostal až k svetovému uznaniu v oblasti fotografie?
Všetko to začalo 24. mája 1912, v dome Pod Červenou studňou v Banskej Štiavnici, kde sa narodil Kornélii a Lajosovi Hoffmannovi, židovského pôvodu, syn Dezider. Po smrti otca sa s mamou presťahoval do Žiliny, kde si Hoffmanovci otvorili kiosk s tlačou a knihami.
Deža to ťahalo k vizuálnemu umeniu, a tak strednú školu prerušil, aby sa vyučil za typografa. Neskôr odišiel do Prahy, kde študoval žurnalistiku a pracoval v divadle ako biletár. O 2 roky sa dostáva ku kamere - vo filmových ateliéroch AB Studio na Barrandove.
V roku 1934 sa dostáva do francúzskej pobočky americkej filmovej spoločnosti 20th Century Fox v Paríži. Tam dostáva prvú veľkú úlohu - zachytiť Mussoliniho inváziu do Etiópie. V roku 1936 je vyslaný do Španielska na nakrúcanie "Olympiad popular" v Barcelone. Protestná olympiáda (proti LOH 1936 vo fašistickom Nemecku) sa však nekoná, lebo tam práve vypukla občianska vojna.

Dežo sa pridáva k interbrigadistom, bojujúcim proti nacionalistom, a ako frontový kameraman zaznamenáva udalosti tohto konfliktu. Vytvoril pri tom nerozlučnú trojicu so slávnym spisovateľom Ernestom Hemingwayom a fotografom Robertom Capom.

V Španielsku si Dežo našiel ženu, ktorá pár týždňov po svadbe tragicky zahynula pri prejazde vojnovým frontom. On sám je ako frontový kameraman trikrát ranený a po poslednom zranení v roku 1939, ktoré spôsobilo aj čiastočnú stratu pamäte, je liečený vo Francúzskych Pyrenejách.

Už v Španielsku sa Dežo dostáva k fotoaparátu, legendárnemu rolleiflexu, a po vyliečení sa sťahuje do Anglicka, kde po skončení vojny napokon aj ostáva. Otvára si fotoateliér v Leicestri, neskôr v Londýne a fotí pre hudobný týždenník Record Mirror, či Daily Mirror a The News Chronicle. Tu sa začína nová éra fotografií, kde Dežo mení zaužívanú strojenosť a štylizáciu pri fotení a naopak vnáša do žánru život, pohyb a bezprostrednosť.

Ako sa dostal Dežo k Beatles?
V podstate len náhodou. Do redakcie im prišiel rozhorčený list od fanúšičky začínajúcej skupiny z Liverpoolu, že o nej v novinách ešte nikdy nepísali. Onedlho už s manažérom kapely Brianom Epsteinom v Liverpoole podpisujú zmluvu o spolupráci s tým, že chcú dosiahnuť niečo originálne. Namiesto klasických štúdiových fotografií skáču "chrobáci" v parku a Dežo, ležiac na trávniku, fotí.

V nasledujúcich rokoch Dežo nechýbal ani pri jednej významnej udalosti tejto kapely, ktorá sa celosvetovo preslávila a predala desiatky miliónov albumov. Celkovo, za tri desaťročia Dežo v tejto oblasti vytvoril vyše milión záberov (!) a dostal označenie otca popfotografie.

Slovenčina v Yellow Submarine?
V strednej časti tejto známej skladby od kapely The Beatles môže pozorný poslucháč objaviť pomerne írečitú vetu - v našej krásnej reči - "Môžte mi vylízať" :D O jej pôvode kolovali rôzne legendy, no napokon sám Dežo potvrdil, že je jej autorom. Pri nahrávaní rôznych lodných zvukov a výkrikov do tejto skladby sa totiž nachádzal v štúdiu, a neváhal sa pripojiť. Bol to jeho tichý odkaz komunistom v Československu, ktorí ho donútili emigrovať.

Vypočujte si sami hit od Beatles, s odkazom okolo 1:36 min ツ

---

Opouštíme Deža a stoupáme na vyhlídku nad městem. Okolo se snoubí chudé a polorozpadlé místa s nádherně opravenými starými domy a moderními novostavbami. Každé druhé auto je zde BMW nabo Audi. Zvláštní pocit...

Pomalu scházíme dolů k náměstí, kde si sedáme na kafíčko a pak se loučíme. Domů pojedeme každý sám. Pěknou náhodou se pak všichni sejdeme na dálnici před Frýdkem. Děkuji kamarádi z krásný prodloužený víkend sice v deštivém, ale krásném místě.

Zamilovaná lavička