Po pár letech naše kroky opět míří do našich milovaných hor – Dolomit. Tentokrát je cílem naší cesty městečko Arabba umístěné v ideálním místě mezi Marmoládou a Sella Grupe.

Pokud máte zájem stáhnout si společnou fotku pro tisk, je připravena
ZDE.
Druhá společná fotka z cesty z Passo Falzarego
ZDE
Fotka je naformátovaná v rozměru 10 * 15 cm pro tisk na fotolabu.

arabba-2013-spolecne-foto.jpg

Veškeré texty a obrázky zde budu vkládat průběžně, jak čas dovolí.


Jak to všechno vlastně začalo?

Začátek naší dovolené je dosti kostrbatý:

1. Prvně jsme měli jest celou rodinou do Chorvatska. Špatným načasováním jsme ale museli tuto dovolenou odpískat.

2. Druhý pokus bylo Chorvatsko s Třeboňáky – to zase skrečly naše děti a bylo po dovolené.

3. Pak jsme dostali nabídku od Marcelky a Lumíra letět na Tenerife. To zase padlo kvůli naší neschopnosti urvat se z práce.

4. Nakonec jsme se dohodli se starou partou, že zamíříme s naší oblíbenou cestovkou Juhász do Itálie – do Val di Fieme. Zaplatili jsme si zálohu a pak s úlekem doma zjistili, že nemáme smlouvu s Juhászem, ale nějakou stavební firmou Vertikal servis. Krucinál – co jsme to podepsali! Zjišťujeme, že Juhász přišel o pojištění a zaštiťuje ho právě výše zmíněná firma. Po asi měsíci přichází o pojištění i tato firma a naše dovolená je opět v pytli. Chvála bohu se k problému Juhász staví čelem a vrací nám vše do poslední koruny. A zase jsme bez dovolené!!!

5. Janka brouzdá po webu a nachází cestovní kancelář Poznání a dovolenou do západní Itálie s názvem Malý Tibet. Jsme nadšení z programu zájezdu a snažíme se vše zajistit. Opět máme smůlu. Jelikož je nás celkem sedm, chybí v zájezdu místa a opět to musíme vzdát.

6. Takže přichází Vaškův návrh na dovolenou opět v Dolomitech, tentokrát zájezd do Arabby. Heuréka!
Místo v zájezdu je, všichni souhlasí a konečně máme dovolenou!! Na šestý pokus!!!!

Omlouvám se za tuto anabázi, píši ji jen proto, abych si zapamatoval, co všechno jsme málem prožili :o) Teď mne napadá, bylo by fajn je prožít všechny... Ale smůla, to se asi nepodaří.

Tak konečně vyrážíme!

zabava-v-regiojetu-trio.jpgCestovní kancelář Poznání je z Pardubic, tak přemýšlíme, jak se tam dostat. Jelikož je nás sedm, máme nárok získat pro jednoho z nás slevu. Janka domlouvá, že místo slevy nám cestovka zajistí svoz. A tak získáváme jízdenky na RegioJet do Prahy.

Celá parta se setkává ve vlaku v sobotu 13. 7. 2013. František, Iva a Vašek jedou z Havířova, Marcelka, Lumír, Janka a já přistupujeme ve Svinově a naše dovolená začíná.
Havířováci sedí sami v kupé s mladou paní se dvěmi dětmi. Devítiletá slečna odhalí ty tři během chvíle cesty do Prahy dokonale. Říká: „Vám dvěma věřím (Franta a Ivka), ale vy jste (Vašek) největší srandista ve střední Evropě!

Tak už i vy víte s kým jedete. Prostě stará banda jak se patří!!!

V Praze přejíždíme metrem na Florenc, kde máme asi dvě hodiny času. Po deváté hodině přijíždí krásný autobus Neoplan a milá průvodkyně nás usazuje. Musíme trochu smlouvat, neboť já sedím u Ferdy a Janka s cizí paní. Každý rok se těšíme, který tlustý spolucestující s Ferdou bude sedět. A protože paní umístěná vedle Jany je štíhlounká, měníme se a Ferda má konečně vedle sebe něco štíhlého a příjemného na popovídání.

Cesta probíhá klasicky, zhruba co dvě hodiny zastavujeme – kolem půlnoci míjíme naše hranice, v šest ráno míjíme Brenerský průsmyk a kolem osmé projíždíme ValGardenou. Vidíme Dumbrii, ve které jsme bydleli předminule,
zdravíme se s námi milovaným Sassolungem, pak projedem Passo Pordoi a sjíždíme do Araby. Je půl deváté, když parkujeme u krásného hotelu Olympia.

Pak nastávají první komplikace – snídaně je připravena, ale pokoje ne. Asi tři páry mají to štěstí a můžou se ubytovat. Ostatní mají možnost uložit si věci v kavárně a jít se nasnídat. Po jídle se u našich tašek převlékáme a vyrážíme na první trasu. Původně jsme měli jít jen malý, nenáročný výšlap, ale naše průvodkyně Míša (už tři týdny běhající po horách) navrhuje jít delší trasu – asi 500 m převýšení. To je přeci kousek! A tak vyrážíme!

Naše cesty po Dolomitech:

Níže naleznete odkazy na naše výpady po Dolomitech.

14.7. 2013
Arabba – Passo Campolongo – Rifugoi Bec de Roces – Rifugio Plan Boé – Arabba.

Řekněme prudká cesta nahoru a dolů od rifugia k rifugiu - přeloženo do srozumitelné řeči - od hospody k hospodě...

15. 7. 2013
Arabba – Porta Vescovo – Paso Padon – Pizac – Arabba

Lanovkou na Porta Vescovo, nádherné výhledy na Marmoladu, obejití kopečku a pak průdký sešup do Arabby...

16. 7. 2013
Passo Falzarego – Rifugio Averau – Cinque Torri – Passo Falzarego

Krásná cesta k muzeu první světové války na Cinque Torri

17. 7. 2013
Planac – Punta Trieste – Piccolo Setsas – Passo di Valparola

Cesta k "odstřelené" hoře - alias 7 km se 150 m převýšením. Tedy mezi bodem A a B

18. 7. 2013
Passo Pordoi – Sass Becé – masiv Padone - Rifugio Fredarolla – Porta Vescovo – Arabba

Cesta po vrstevnici čedičového bloku Padone s krásnými výhledy na Marmoladu

19. 7. 2013
Passo Pordoi - Sass Pordoi - úbočí Piz Boé - Passo Pordoi

Třetí návštěva měsíční krajiny pod Piz Boé - aneb pohodové ukončení naší dovolené

A máme to za sebou

Ač neradi, musíme se s nádhernými Dolomity rozloučit. Autobus nás spolkne a za neustálého točení kolečky nás veze směrem k domovu. Ač bychom rádi zůstali déle, čas je neúprosně spočítán.

Cesta proběhne bez problémů - kolem jedné v noci dorážíme na naše hranice a před čtvrtou ráno nás autobusek vysadí na Florenci. Náš spoj jede až v sedm, a jelikož nejede tak brzo ani metro, jdeme pěšky na hlavní nádraží. Cestou míjíme spoustu mladých hlučících (opilých i sjetých) lidí stojících před nočními podniky, podivné invidua zevlující okolo a vše doprovází nepříjemný pach moči... Fuj, to je zážitek. Prahu nebrat.

Stejné to je i na nádraží - vydýchaný vzduch, hromady lidí spících po zemi - jak cestujících, tak bezdomovců.... Raději si jdeme sednout na perón - tři hodiny v takové společnosti se nám čekat nechce. Ivka s Vaškem jdou do centra a vrací se se stejnými pocity. Po sedmé nasedáme do RegioJetu a opečováváni vlakuškami dorazíme kolem jedenácté domů.

 

Dovolená je za námi. Ve vlaku se mi vybavila paralela - celou dovolenou jsme se autobuskem pomaličku plížili serpentinami a ještě pomaleji zdolávali kopečky dolomitské. Nyní se velkou rychlostí řítíme k domovu. Jako by se zase vše zrychlilo a hnalo nás dál. Jsme rádi, že jsme mohli chvíli vypadnout z toho fofru a vybočit z pracovního stereotypu. Zase někdy...

Vytisknout stránku Vytisknout stránku20. 7. 2013, 16:58, zobrazeno 7661x, dnes 2x
0.0 0Hodnocení