Livigno - Motolino

Rád bych řekl, že je ráno, první den v cíli naší dovolené. Ale ono je spíše poledne a probdělá noc s 18 hodinami na cestě na kondici nepřidá.

Pokoje ještě nejsou připravené a tak nás naženou do technického zázemí hotelu, kde ve dvou místnostech máme nechat kufry a převléci se na první krátkou tůru. Mačkáme se jak Remek s Gubarevem v Sojuzu 28, ale postupně se převlékneme do turistického a vyrážíme na první výlet.

Z hotelu sestupujeme z kopečka dolů do města na dolní stanici lanovky vedoucí na Motolino. Livigno se rozkládá v údolí ve výši zhruba 1 800 m n. m., což je výše, než je nejvyšší místo u nás - tedy Sněžka (1 603 m n. m.).

Průvodkyně si nás rozděluje na dvě skupiny - první - ve které nejsme - pojede jen nahoru a pak se bude nějakým šíleným obloukem vracet nazpět do hotelu. Druhá skupina - v té jsme náhodou my -  má vlezněnku do lanovky zakoupenou i dolů. My totiž dobyteme ztečí vrchol s názvem Monte Della Neve.

livigno014.jpg

Než průvodkyně nakoupí, pozorujeme odvážné mladíky, kteří na kolech sjíždějí prudký kopec zakončený skokanským můstkem, který je vymrští vzhůru do přemetu a oni následně velmi šikovně dopadají do obrovské nafukovací matrace. Tedy většinou šikovně. Pár jich přistane na hlavě, ale vždy s úsměvem a bez zranění sjíždí z matrace na pevnou zem a derou se opět do kopce pro vykonání dalšího pokusu. Milí blázni...

Postupně se necháme spolknou kabinkou pro zhruba šest osob, která nás vyveze o 550 m výše do výšky  2 390 m n. m. Nad námi se prohánějí těžké mraky rychle poháněné vlahým ale divokým větrem. Kapuce nasadit!

livigno022.jpg

Motolino je ideální místo pro milovníky speciálních kol pro sjezd. Cyklisti - či spíše obrnění rytíři - odsud vyrážejí poháněni gravitací na krkolomnou cestu vyježděnými stezkami směrem dolů. Známe to už z předešlých cest - například ze Savojských alp, kde jsme je potkali v takovémto množství prvně. Tam navíc byli ještě obaleni bahnem. Tuto vymoženost zde nemají...

livigno025.jpg

Janka raději vyzkouší jiný typ pohybu - tedy Newtonův zákon  setrvačnosti, který říká, že: Corpus omne perseverare in statu suo quiescendi vel movendi uniformiter in directum, nisi quatenus illud a viribus impressis cogitur statum suum mutare.

Jo česky - prostě že pokud do ní nikdo nebude šťouchat, za chvíli se zastaví sama... Ale radost má krásnou. Jen Tom vrtí hlavou, co to že to ta matka zase vyvádí. No nezdržíme se dlouho a vyrážíme do kopce. Čím jsme výše, tím více fouká. Důležitější ale je, že se nám otevírají nádherné výhledy do okolí.

livigno028.jpg

Kýčovité výhledy nám zkrášlují místní domestikovaní sudokopytnatí savci s nádhernýma očima. Těm je vítr úplně putna - válí se v trávě a přežvykují chutná a šťavnatá sousta. To bude mlíčko! Uděláme pár fotografií a s kapucemi utáhnutými napevno kolem vyfoukaných makovic stoupáme do výšky 2 785 m n. m. - tedy k vysílači na vrcholu Monte Della Neve.

livigno055.jpg

Na vrcholku se schováme za kamenné valy, padneme k zemi a užíváme si nádherné výhledy. Alespoň tu tolik nefouká. V šedém triku mezi námi je mladší průvodce, který nás na této krkolomné vrcholové tůře o délce cca 3 dlouhých kilometrů doprovází. Stačí popojít ještě pár metrů za vysílač a otevře se nám  nádherný výhled na celé Livigno s jezerem.

livigno052.jpg

Čas je ale neúprosný a my musíme pomalu dolů, abychom chytli poslední lanovku. Nakonec díky Tomovi stihneme i dřívější - jeho bolesti břicha nás donutí sejít kopec rychlým krokem přímo dolů kravinec nekravinec. Jsme rychlejší než vítr!

livigno063.jpg

Na dolní stanici lanovky si sedáme pod amplion řvoucí tak, že neslyšíme vlastního slova. Tuc, tuc, tuc... Dáme si alespoň místní osvěžení - pivo a kafe mají dobré. Janka přijde později, protože se vydala s Lucinkou odlovit svou první italskou kešku v  blízkosti lanovky. To je radosti! Další vlajka ve sbírce!
Pak nám už zbývá jen cesta domů. Vracíme se kolem rušné cesty vzhůru k našemu hotelu.

Tam naštěstí už mají připravené pokoje. Předají nám klíče a upřesní cestu: "Tady doprava, do druhé budovy a o patro níže." Jednoduché, že? Houbelec! Takové šnekoviště jsme ještě nezažili. Musíme se zastavit u nástěnky s vyobrazením půdorysu hotelu, ale i mi, který nemá s trojrozměrným zobrazením dvourozměrného obrázku problém z toho jde hlava kolem.

planek.jpg

Rozumíte tomu??? Já jo! Ale to jsme si to prvně musel celé projít, abych to pochopil. Hotel je mimo hlavní budovy tvořen jednotlivými budovami ve tvaru čtverce, které k sobě přiléhají pouze rohy. Mezi jednotlivými budovami jsou krátké chodbičky, které je spojují. Uprostřed každé čtvercové budovy je středové točité schodiště, kolem kterého jsou situovány jednotlivé pokoje. Schodišti se dostanete z hlavní spojovací chodby na jednotlivé podlaží. Pokud kolem středového schodiště projdete dále, pokračuje chodba do druhé - naprosto stejné budovy. Krásné řešení, jen orientace je trochu složitější. Pokoje nejsou nudné obdélníky či čtverce, ale mají prazvláštní tvary. Je to paráda - architekt se tu vyřádil.

Ubytujeme se, dáme si sprchu a chvíli se natáhneme. Večeře je až v sedm, tak máme čas na odpočinek.

Večeře páně - aneb hostina co jsme ještě nezažili

livigno065.jpgNejsme v Itálii poprvé a asi víme, co na nás čeká. Loni ve Val di Fiemme jsme si to užili do sytosti a letos to je stejné. Do restaurace vstupujeme skrz kruhovou místnost o průměru zhruba 6 metrů, která má po celém obvodu stoly a další jsou v jejím středu. Všechny stoly přetékají mísami s úžasnými dobrotami. Co talíř, to jiné jídlo, jiná chuť, jiná barva, jiná vůně... Od salátů, ovoce přes pravou pizzu, maso, těstoviny až po moučníky. Mezi tím je hromada věcí, u kterých jen odhadujeme z čeho jsou a jak můžou chutnat. Jediné, jak to zjistit je nandat si tu velkou neznámou na talíř a koštovat... Ale je toho moc!

Víme, že budou další chody a tak si nandáváme co nejméně, abychom ještě měli sílu jíst to, co nám donesou. A máme recht. Po předkrmu - který by nám mimochodem s klidem stačil na celou večeři, nám čišníci donesou pastu. Tedy těstoviny. A protože sedíme u stolu čtyři, dostáváme dva velké talíře - na každém jsou jiné těstoviny v objemu čtyř porcí. Takže si postupně nakládáme z jednoho talíře a pak z druhého. Tak dobré těstoviny jsem snad ještě nikdy nejedl. Promiň Jani...

livigno067.jpgKdyž vyleštíme oba talíře, opět přicházejí čísníci a odnášejí jak prázdné mísy po těstovinách, tak naše talíře. Jen nás upozorňují, abychom si nechali příbory. Dostáváme další čisté talíře a po chvíli další chod. Opět dva druhy jídla na dvou velkých mísách. A jedno lepší než druhé. Tentokrát už nedokážeme sníst vše. Tedy až na Aleše, ten prostě umí...
Milý číšník vidí naše výrazy s vykulenýma očima a ptá se: "Finito?" Co mu odpovědět než to samé. Jsme full.

Sedíme u lahodného vína a sotva funíme. V tom se zase kolem nás začínají motat čisníci a roznášejí dezert. Bože kam to dám??? No alespoň to okusím - originál tiramisu prostě zkusit musím. Co myslíte?  Vyleštil jsem talíř!

No a tak to tu bude večer co večer. Jestli si myslíte, že pohybem na čerstvém vzduchu shodíte nějaké to deko, tak na to rychle zapomeňte. Už vím, co to jsou lukulské hody. No vždyť Lucius Licinius Lucullus, podle kterého se toto okřídlené rčení jmenuje, byl Ital. Tak to máme z první ruky.

Je skoro devět a my s plnými břichy míříme na pokoje. Původně jsme si plánovali, že si sedmene někde pospolu, pokecáme, zahrajeme karty... Na to ale už nemáme sílu. Vlastně se nám to ani jediný večer nepodaří. Unavení po celém dni na nohách a po vynikajícím dvouhodinovém jídle už nemáme na nic energii.
Uléháme na příjemné postele, balíme se do extra velkých peřin a usínáme.

livigno066.jpg

Přímo proti našemu stolu máme vinotéku - krásný pohled.

 

Návrat na titulní stranu LIVIGNO 2018


Motolino

Vytisknout stránku Vytisknout stránku8. 1. 2019, 19:49, zobrazeno 340x, dnes 1x
0.0 0Hodnocení