Livigno 2018

Po roce zase míříme do našich milovaných Alp. Tentokrát až na západní hranici Itálie se Švýcarskem - do Livigna, kterému se přezdívá Italský Tibet.

Už z brzkého jara obvoláváme všechny kamarády, kteří s námi často jezdí na hory, zda tuto cestu podniknou s námi. Nakonec se formuje partička, kterou už dobře známe z našich cest - František je náš dlouholetý highlander, Lucinka už s námi byla dvakrát a s ní jede i Aleš. Skupinu doplňuje po dlouhé době i synátor Tom, kterému se už s námi douho nepoštěstilo někam vyrazit. V práci nás má kdo zastoupit, tak jedeme!

dsc09825.jpg

Vyrážíme v sobotu 21. 7. 2018 odpoledne. Na nádraží se potkáme s Luckou a Alešem - Ferda už je ve vlaku a my mu doplníme volná místa v kupé. Nálada je perfektní a je to na nás i vidět...

dsc09826.jpg

Cesta probíhá bez problémů, do Prahy dorážíme na čas, metrem popojedeme na Florenc a čekáme na autobus, který doráží před půl desátou. Nakládáme kufry a vyrážíme. Cesta je poklidná, první komplikace nastanou nad ránem na Švýcarských hranicích. Švýcarsko není v Schengenu a předpokládali by jste, že mají hranice hlídané. Není to pravda.

Náš autobus projíždí nehlídanou celnicí, což způsobuje problém - nemáme komu zaplatit poplatky za vstup do země. A tak se otáčíme a musíme popojet o pár desítek kilometrů opačným směrem, na hlídanou hranici. Tam nám dá průvodkyně rozchod, ať si - než zaplatí vstupné - zajdeme na toalety. Sotva opustíme autobus, už nás celník nekompromisně žene nazpět - tady ven nesmíte! Takový správný tvrďoch - už jsem zapomněl, jak takový úředník vypadá... Nepříjemně a panovačně.

Další problém nastane o pár kilometrů dál - na La Motta - hranici ze Švýcar do Itálie. Celník nás nekompromisně otáčí s tím, že náš autobus má v technickém průkazu hmotnost 24 t, zatím co povolených je jen 18 t. A to nám do cíle zbývá jen cca 15 kilometrů! A tak nezbývá, než pokračovat dál - delší cestou zhruba o 100 km. Jelikož se účastníkům zájezdu bouří zažívací ústrojí, zastavujeme u první pumpy. No to jsme si dali!
Pumpa nemá veřejné wc a za chvíli kolem lítá uřvaný místní, který na nás chce volat policii, protože toto není záchod!!!! Prostě ráno jako víno :)

Nokonec musíme až do Tirana, kde zase couváme, protože náš autobus se nevejde do tunelu - je moc dlouhý. Na ubytování dorážíme po dalších dvou a půl hodinách. Ne na snídani, ale na oběd. Sám pan provozní nám plní talíře s výtečnou pastou a my si jen dobíráme spoustu zeleniny.

Cesta je za námi. Dobrodružná, dlouhá, ale zdárná. Jsme tady!!!

Naše cesty:

neděle 22. 7. 2018
Mottolino - Monte Della Neve

pondělí 23. 7. 2018
Costaccia, Vetta Blesaccia, údolí Val Federia

úterý 24. 7. 2018
Průsmyk Livigno Pass, údolí Delle Forcola

středa 25. 7. 2018
Trepalle, údolí Vallaccia, Lago Di Livigno

čtvrtek 26. 7. 2018
Bernina, Diavolezza, Mont Pers, Lago Bianco

pátek 27. 7. 2018
Tirano, Bernina Express, Pontevesina, St. Moritz

Daně a doprava v Livignu

Už za dob Napoleona (roku 1805) z důvodů velké chudoby dostalo Livigno vyjímku v placení daní. A ta trvá dodnes - potvrdila to i EU. Neplatí se zde spotřební daň ani DPH. A tak tady zakoupíte levný alkohol, cigarety, parfémy nebo značkové oblečení. Nic z toho nás neláká.

Naopak plně využíváme možnost místní dopravy zdarma. Livignem krouží co 20 minut dvě linky - modrá - Blue a zelená - Verde.
Tím, že je náš hotel výše nad městem, je doprava velmi výhodná. Navíc i pro to, že horní stanice obou autobusů je přímo u hotelu!

Autobusy projíždějí městem takovou zvláštní osmičkou proti sobě. Proto dobrá rada - z města do hotelu používejte zelenou linku, naopak od hotelu do města modrou. Pokud nastoupíte naopak, projedete celé město dokola :)

Několikrát denně jezdí ještě jedna linka, která stoupá do sedla Passo Eira a končí v Trepalle za kopcem. Název má jako její koncová stanice.



 

Dovolená uběhne jako vždy fofrem.

Všichni jsme po tom vysokohorském maratónu unavení. Je pravda, že poslední den při nástupu do autobusu teskníme, že musíme odjet. Nakonec společně konstatujeme, že by bylo fajn si jeden den lehnout do lehátek na terase, namasírovat si tělo ve vířivce a třeba i chvíli zdřímnout. Prostě si odpočinout - a pak zase vyrazit na tůry - alespoň tak dva dny navíc by bodly.

Já bych s Jankou rád vyšplhal na kopec La Pare (2 390 m n.m.), ze kterého je nádherný výhled na jezero sevřené mezi horami. Vidím kolem spoustu fotek z tohoto místa, a když je dobré světlo, vypadají famózně. Janka tam má navíc kešku, což z kopce dělá velmi žádaný bod...

Chtělo by se říci, že snad příště. Ale kdo ví - vždyť je tolik nádherných míst, které jsme ještě neviděli... Takže kvůli jednomu kopci se sem asi vracet nebudeme. Ale nikdy neříkej nikdy.



Cesta nazpět je extra rychlá. Cestou Německem dokonce chvíli pozorujeme zatmění měsíce - sice až v jeho druhé půli, ale alespoň něco.
Do Prahy přijíždíme před třetí hodinou ranní. Na Florenci čekáme na první metro a tím se přesouváme na hlavák a nasedáme na první Regiojet domů.

A je to za námi. Děkuji všem spolubojovníkům a také přírodě, že nám nadělila tak nádherné počasí....

Vytisknout stránku Vytisknout stránku29. 7. 2018, 17:03, zobrazeno 554x, dnes 1x
0.0 0Hodnocení