Říká se, že čím je člověk starší, tím si méně vybavuje co dělal včera a o to více to, co dělal v mládí... Já se snažím vybavit si, jaké to je sednout si ke stolu, vypnout hlavu a hrát si s modely. A vybavují se mi vzpomínky...
Jak to vše začalo?
Je to už více než 43 let, co jsem od své maminky dostal první model - dodnes si pamatuji, že to byl Lavočkin od Kovozávodů Prostějov. Seděli jsme spolu v kuchyni za stolem a lepila spíše maminka, než já. Ale byl to základ mého budoucího koníčka.
Takto to určitě vypadalo - i když tato fotka je z dnešní doby. Foto jsem zcizil zde.
Necelý rok po té, jsem na osmé narozeniny dostal zvláštní dárek - bratra... Od té doby rodičům vyčítám, že tak blbý dárek jsem opravdu nechtěl. Prvně mi vadilo, že se vždy dělal je jeden narozeninový dort - prvně se tam zapíchla jedna svíčka pro bráchu a pak devět pro mne. Za rok na to brácha dvě a já deset - a tak dále... Nespravedlnost nespravedlivá!
Následně začal další problém - po samozřejmém pádu z lopatky - což zná každý starší sourozenec - se bratříček začal dožadovat mých modelů opatrně umístěných ve vitrínce. A tatínek zaslepený láskou ke svému nejmladšímu potomkovi mu je dal. No můžete jen hádat, jak to dopadlo - letadlo letělo vývrtkou k zemi s předem danými následky. Smrt pilota bez katapultáže byla jistá a škody na draku nevyčíslitelné. Alespoň v mých očích..
Když jsem se bránil, bylo mi řečeno, že bratříček z toho nemá rozum, že jsem starší a že si postavím letadýlko nové. V tu chvíli jsem jej opravdu nenáviděl!
Pomsta přišla pár dnů po té - otec fandil u televize bandě šílenců honících se za kulatým nesmyslem. Zvuk z černobílé televize měl vypnutý a na uchu přilepené rádio s komentářem stejného zápasu - v rádiu to bylo vždy podrobnější. Byl tak zažraný do hry, že přestal hlídat mého milovaného bratra, kterého měl mít na starost. Ten se po čtyřech došplhal k tátově pracovní diplomatce, otevřel si ji a s hlubokým zájmem zhruba ročního prcka začal "číst" dokumenty donesené z práce. Se škodolibým zájmem jsem pozoroval jeho činění - papíry trhal, žvýkal, rozhazoval po chodbě a očividně jej tato činnost natolik zaujala, že své malé ručičky bořil do tašky hloub a hloub.
Otec zareagoval pozdě - taška byla prázdná a z dokumentů jen poslintané cáry. Tatík se vymrštil a začal s vykulenýma očima hulákat... Snažil jsem se ho uklidnit slovy: "Tati, nezlob se na něho, vždyť z toho nemá rozum, doneseš si z práce nové papíry!"
Ani se neptejte co následovalo. Ještě chvíli jsem si pak nemohl sednout. Proč já? Já jsem ty papíry neroztrhal! Zatracený mladší brácha!
Druhé kolo
Láska k modýlkům mi vydržela až do dospělosti. Byl jsem častým návštěvníkem Mladého technika a pod pultíkem měl vždy schované specialitky ze západu... Využíval jsem výhody mého zaměstnání s úvazkem 36,5 hod týdně a nepřetržitým provozem. Měl jsem tudíž spoustu času na to, abych si v klidu sednul ke stolu a hrál si. Manželka - ač tuto činnost nechápala - se obrnila trpělivostí a tolerancí. Sice její klid občas dostal trhliny, když jsem si domů vítězoslavně dovlekl dva Revelácké modely v měřítku 1:32 za cenu přesahující 500 Kčs (můj měsiční plat byl tenkrát necelých 2 tisíce korun), ale moje neskrývané nadšení z takových úlovků ji po chvíli odzbrojilo :)
Po devadesátem roce už to začalo být horší - kousíček od našeho bydliště se otevřel první obchod MPM - chodil jsem nábožně nakukovat do výkladu a nebyl jsem k udržení. Každou našetřenou korunku jsem chodil utrácet do království modelů a došlo to tak daleko, že jsem manželce po dlouhém litém boji musel podepsat papír, že dokud nepostavím alespoň půlku modelů co mám doma, nekoupím si další... A měl jsem po hehe.
Nakonec to dopadlo asi standardně - jako u mnoha dalších modelářů - přišla rodina. Potomci zabrali veškerý volný čas a modely se schovaly hluboko do skříně. Na dlouhou dobu.
Chvilková reinkarnace nastala zhruba před 15 ti lety, kdy jsem si zlomil nohu a zůstal přikovaný k židli - co dělat doma? Modely šly ven a já začal pokračovat - tím nejklasičtějším způsobem. Kompresor byl vzácnost, tak musela stačit versatilka s molitanem na tupování a pár štětců. Bohužel to netrvalo dlouho. Noha se zahojila a modely zase zmizely ve skříni.
Do třetice - návraty
No a jsme v současností. Sešlo se pár okolností:
1) Dcera vyletěla z hnízda a zbyl po ní volný pokoj.
2) V práci je toho tolik, že jsem si hrábl na dno a tak trochu vyhořel...
Co s tím? No asi víte co - modely!
Vrátím se ještě ke svému mladšímu bratrovi - je už to dlouho, co jsem mu jeho hříchy z dětství odpustil. Navíc jsem asi taky trochu způsobil, že i z něj se stal modelář - něco málo z dřevních dob odemne pobral a pak se začal učit - no a teď k němu můžu jen vzhlížet... Je o několi mílí předemnou a dostihnout ho asi bude problém. Každopádně je to právě on, kde mne neustále povzbuzuje a fandí.
Takže jdu do toho. Pro radost, pro chvíle odpočinku a zábavy. Pro odreagování a zapomenutí na práci.
Co se změnilo?
Všechno.
Začínám chápat, že návrat bude trochu složitější, než jsem si myslel. Chvíli mi trvalo, než jsem dal dohromady modelářský koutek. Pak jsem se začal poohlížet po vybavení. Jelikož jsem ještě stará škola, prvně jsem si koupil dvě knihy od Jakuba Kubrta Vilingera. Pročítám je neustále dokola a furt si nic nepamatuju :) Ale díky za ně. Pochopil jsem, že doba se od mých začátků hodně změnila.
Jsem už dost starý na to, abych se trápil se štětci. Bez kompresoru ani ránu. A tak první investice je do kompresoru Fengda a pak do stříkací pistole.
Dokupuji si lepidla, tmely, brousítka a další nářadí. Chci se pustit do staré P-38 J v 1:32 od Revellu. Je to už historický kousek ale mám k němu nostalgický vztah. Nakonec ale využiju nabídku bratra, že mi věnuje F- 16A od stejného výrobce v 1:72 na vyzkoušení. Ať zavzpomínám a vyzkouším, jak mi to půjde.
Dokupuji si barvičky a celý natěšený se vrhám na první pokus.
Šílené zjištění
První hodinka nad modelem mi dala obvzláště zabrat. Učím se číst v pláncích, připravuji si vše co potřebuji a začínám. A pak to přijde - já nevidím!
Kokpit ještě jde, ale džojtick ve dvaasedmdesátně je lahůdka - neumím ho chytit a prakticky nic nevidím. Ruce mám divně krátké a když je natáhnu tak abych něco zaostřil, je pidisoučástka v nedohlednu. Jak ho mám natřít? No přeci neskončím dřív než jsem začal!
Naštěstí je tu opět můj modelářský souputník - brácha, který mi věnuje světlo s lupou.
Hned jej doma zapínám a hulákám: "Já vidím!!!". (Brašule - díííky!)
Druhý výkřik následuje hned po tom prvním: "Bože, já to zprasil!!!!!" To proto, že jsem si pod lupu vzal kokpit, který jsem dělal ještě s "krátkýma rukama". No výsledek je pod lupou zoufalý. Ihned se mi vybavuje nedávné brouzdání po webu, kdy nějaký nadšenec ukazoval stejný kokpit dotažený do neuvěřitelných dokonalostí. Na fotce to vypadá jako brnkačka, ale když vidím velikost kokpitu v reálu a k tomu ještě výsledek mé práce, začínám být dosti zoufalý a přiznám se, že na chvíli modýlek znechuceně odkládám....
Prostě bez pořádné lupy a špičkového osvětlení už nemám nárok. Možná nemám nárok ani s nimi, ale za pokus to stojí.
Osvětlení modelářského koutku
A tak se vracím na stránky Kuby Vilingra na kterých jsem viděl osvětlení z diod. Ideální je vidět, jak to vypadá na vlastní oči a tak jedu za bráchou, který si stejné osvětlení již vytvořil. Okukuji jeho výtvor a uznávám, že osvětlení je parádní. Má jen jednu chybu - svítí z boku do očí, což po chvíli oslepuje a oči se rychle unaví. Ale s menšími úpravami si určitě podobné ukutím!
První cesta vede do Hornbachu, kde kupuji hliníkový plocháč délky 2000 mm, šířky 30 mm a síle 2mm. Trochu bojuji, jak jej připevnit ke stolu. Vrtat se mi do něj nechce a navíc, když si oblouk postavím před okno, už ho nikdy pořádně neotevřu. Takže vymýšlím jiné řešení.
Na skříňku vedle psacího stolu si připevňuji 600 mm širokou pracovní desku. Vzniká mi tak druhá velká pracovní plocha. Znovu mířím do Hornbachu a kupuji druhý hliníkový plocháč - tentokrát o šířce 40 mm. Nařežu si z něj dva kusy, které ohnu do "U". Snažím se je předpružit, aby konce tlačily na sebe. Připravím si na jedné straně otvory pro uchycení samotného oblouku světla.
"Účka" nasunuji na stůl z boku a na jejich horní konce přišroubuji tenčí plocháč, kterému jsem zahnul konce do pravého úhlu a navrtal do nich otvory. Držáky na stole se mírně zvedají, jak je "světelný oblouk" pruží, ale nevadí to.
Důležité je ale to, že spojení není pevné. Můžu si tedy dovolit levou stranu světla vysunout z uchycení na pracovní desce a celé světlo otočit o devadesát stupňů. Tím můžu využít světlo na obou pracovních plochách a okno tím pádem zůstává dostupné a můžu jej otevřít.
Ještě ke světlům - kupuji si diody, které doporučuje Matyáš Hošek ve článku na Modelplacu, na který jsem odkazoval výše. Diodový pásek si objednávám na webu ledsviti.cz, beru si ho 3 m a k tomu konektor na spojení konců. To proto, že mám v plánu dát vedle sebe dvě řady diod a nechci je na kraji přetáčet.
Mimochodem - kluci z Ledsviti jsou neuvěřitelně rychlí - objednávám v pátek odpoledne po 16. hodině a v pondělí ráno mám už pásky u sebe. Pásky jsou dobře zabalené, k tomu přibalují ještě pár drobností jako dárek - takže nákup z tohoto e-shopu je opravdu parádní. A vím, o čem mluvím - živí mě to samé :)
Pak už to je jednoduché - pásku střihnu na dva díly, jeden konec spojím konektorem který jsem si koupil, druhý - který má napájené dráty vsunuji do regulátoru ze starší sady LED pásky, kterou nepoužívám. Je sice RGB, ale dá se použít bez problémů. Navíc má dálkový ovladač, kterým můžu regulovat intenzitu svitu diod.
Chtěl jsem se vyhnout bočnímu osvětlení, proto pásku lepím tak, aby nebyla až ke spodnímu okraji - končí cca 17 cm od něj. S výsledkem jsem spokojený, svit diod je dostačující. Stíny se sice trochu tvoří, ale je to podstatně lepší než světlo z lampy.
No a teď už je třeba jen najít si čas na modelaření!!!
Osvětlení pracovního stolu - part II
Stojánky na modelářské nářadí
Přidat komentář
Komentáře (3)
19. červen 2016
16. červenec 2016
16. červenec 2016