Cimburk

Sice to nenahradí náš zrušený velikonoční sraz, ale alespoň se po půl roce potkáme.

S malým opožděním se setkáváme s Peťkou, Ráďou a Michalem v Koryčanech na náměstí. Společně pak vyrážíme do kopců k parkovišti U křížku. Tam ale tvrdě narazíme - nejsme jediní, kteří tu chtějí zaparkovat. Aneb - je tady totálně plno. A tak se obracíme a vracíme se asi o kilometr níže na parkoviště pod Vršavou. Tady už nalézáme volné místo. Společně míříme po lesní cestě směrem na zelenou značku. Za chvíli po levé straně uvidíme v lese pořádné skalisko s názvem Pečínkova skála.

K tomuto skalnímu útvaru se vztahuje pověst, která má ale pravdivý základ:

V dávných časech, kdy v ruinách cimburského hradu už nebydlelo panstvo, ale lesní zvěř (a někdy také loupežníci), býval v těchto končinách "lesů pánem" jistý Pečínka z Koryčan. Nevíme, jaká bývala jeho původní počestná obživa, ale do historie se zapsal jako prachsprostý lapka. Jeho specialitou byla krádež všeho druhu, na kterou vymyslel zajímavou fintu: když chtěl někde vykrást stavení nějakého bohatce, zapálil na druhém konci dědiny sýpku. Všichni lidé ji samozřejmě odběhli hasit a on mohl nerušeně loupit. Kvůli této žhářské zálibě se mu přezdívalo také Paličník či Palivec. Vrcholem jeho kariéry (a začátkem bídného konce) se stalo setkání s jistým Josefem Andělem, postiženým stejnou kleptomanskou úchylkou.
Pánové si padli do oka, zvláště, když se kolega Pečínkovi pochlubil, že se nedávno vloupal do buchlovského hradu (či zámku - zde se prameny roucházejí) a odcizil zde množství gobelínů, koberců a jiných cenných předmětů. Společně s kolegou je pak ukryli u nám již známého skaliska. Ukradené předměty pak postupně odnášeli k překupníkům do Kyjova, zpět ve váčcích si odnášeli cinkající obolus. Při dělení peněz se ale spolu strašlivě pohádali a vznětlivý Pečínka Anděla prásknul vrchnostenským úřadům. Ta se s oběma lumpy nijak nemazlila - Anděl byl uvězněn ve věži hradu Buchlova, Pečínka si užíval slastí kyjovského vězení a po nezbytném mučení byli oba lumpové "odměněni" trestem smrti! Jak už to ale na tom světě chodí, ne jména poctivých a slušných, ale jména vyvrhelů se dostávají do dějin: to Andělovo dosud připomíná jedna z buchlovských věží a po Pečínkovi zase skalisko, kde se kdysi oba lapkové ukrývali. A dost možná, že se tam někde dosud nachází část kořisti či peněz, které ti dva obdrželi za svůj lup...

Zdroj: Turistika

Od Pečínkovy skály se vracíme na cestu, ale po chvíli ji zase opouštíme a šplháme se hřeben, který vidíme nad námi. Děvčata doufají, že uvidí na druhou stranu na Koryčanskou přehradu. Vidět není nic - přehrada je schovaná za dalšími vršky, ale je tu klid a liduprázdno. A tak si dáváme oběd.
Pak pokračujeme do bývalého Vraního lomu, ze ketrého se stalo oblíbené místo trempů. Odlovíme zde krásnou kešku a pokračujeme k hradu. Tady se exponenciálně zvětšuje počet lidí.

A tak si pod věží jen krátce zakřepčíme, podíváme se co čeká neposlušné cyklisty a vracíme se zase nazpět k rozcestí pod Cimburkem, z dosahu davů.

Neposlechnutí se bez milosti trestá - názorně vidíte jak!

Přímo na rozcestí ukazuje Janka do lesa. Prvně vůbec nevidím na co - až pak zaostřím - orchidej! Hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis) je vytrvalá nezelená rostlina z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae). Vystupuje též pod lidovými názvy hnízdovka a hnízdík, protože se její kořeny podobají ptačímu hnízdu.
Tato rostlina není schopna fotosyntézy a je proto odkázána na mykorhizu, konkrétně soužití s určitým druhem houby, která se svými vlákny napojuje na kořeny listnáčů a vysává z nich živiny. Více Wiki.

Od rozcestí pokračujeme ke skále s názvem Kozel. Je to ráj horolezců, kterých na ní visí celé hrozny. Okolo vyrostlo malé stanové městečko vybavení i bečkou s pípou. Sedáme si na pařez a pozorujeme snažení šplhavců skalních.

Janka zatím loví earthku, která ji žene na jih do hloubi lesa, kde nacházíme manší skálu - Malý kozel. Cestou horko těžko ulovíme další kešku, když někdo z předchozích hledačů schovává krabku na opačnou stranu skal. Dalo nám zabrat ji najít.. Zbytek osádky nám mezi tím uteče - doháníme je až na parkovišti. Tam se loučíme a vyrážíme k domovu každý svou cestou.

Medituji nad tím, že tady tato místa skoro neznám. Janka mě ale přesvědčuje, že jsme tady už byli. Bere do ruky mobil a po chvíli hlásí: "Zastav - zrovna jsme minuli odbočku! Kam? Na Oulehlu!" A tak se otáčím, nacházím odbočku a za pár minut parkujeme ve vesničce Lísky. Nad ní se nachází Národní přírodní rezervace Strabišov-Oulehla. Byli jsme zde loni a našli nádherné střevíčníky.

Letos ale máme smůlu - nacházíme pouze jeden trs teprve rozvíjejících se lístků, bez květů. Kousek od něj sedí paní, která hlásí, že už prošla všechna místa, ale květy nikde nejsou. A tak dáváme zavděk alespoň vstavačům trojzubým a hromadě vítodů. I tak je tu krásně.

Každou chvíli se válím po zemi a snažím se něco z té krásy zachytit na čip fotoaparátu. A nejsem sám - podobně postižených se tady válí více.

A tak jsme si cestou domů sice udělali malou zajížďku, ale zase viděli toto kouzelné místo plné nádherných květin. Cestou zastavujeme jestě jednou - rovnou u krajnice, abych zachytil "Moravské Toskánsko" - tedy nádherně zvlněnou krajinu plnou barev - tentokráte i s řepkou...

No a to je vše. Další nádherný den plný krásy. Mělo to jen jeden nedostatek - včera umyté autíčko je totálně olepené - jako bychom projeli hmyzí farmou. Asi si zase budu muset zajet k Lumčovi na automyčku!