Dvakrát do Jablunkova

Aby nám nebylo smutno, bereme s sebou Báru s Tomem a v Havířově nakládáme i Františka. S neprůstřelným autem - tedy plném až po střechu lidmi - vyrážíme směr Jablunkov. Janka za mé mírné pomoci (a pomoci geokolegů) vyluštila nový trail u Jablunkova - Malování. FTF padlo už v den zveřejnění - Yoki5 to dal ještě odpoledne. Tomu nerozumím - hádanky nepatřily mezi nejjednodušší a i celá trasa má minimálně 13 km s pěkným převýšením. Je to prostě rafan!

Nám ale na začátku výletu nepřeje počasí. Kousek za Frýdkem začíná mrholit a v Jablunkově už regulerně prší. A tak nezastavujeme a pokračujeme až do Lomné, do Ferdovy oblíbené cukrárny. Dáme si čaj, kávu a nějakou tu sladkost. Mezi tím přestává pršet a my opět vyrážíme - na místo určení. Parkujeme kousek od Kaple sv. Jana Nepomuckého. Je to pěkná kaplička mezi lesem, hromadou kytek na sklace a s krásným výhledem na údolí Jablunkovského průsmyku. Celá tato oblast se jmenuje Jablunkovské mezihoří.

      

Vyrážíme kolem kapličky za keškami. Sejdeme do údolí a tam se naše cesta stáčí na louky - a tady začíná problém. Baruška má jen plátěné tenisky, které má po pár krocích totálně promočené. Cestu nechce vzdát a stále trvá na tom, že pokračujeme. Na konci louky a u kešky č. 5 to ale skrečuju já. S takto promoklýma nohama se nedá jít další kus cesty. To by Bára odstonala, o puchýřích nemluvě. Otáčíme se nazpět a výlet necháme na jindy.

14. 5. 2022 - sobota s druhý pokus

O týden později je už počasí o poznání lepší. Svítí sluníčko a tentokrát pouze ve dvou míříme na stejné místo, dokončit celou sérii a vzít ještě pár bodíků navíc. Parkujeme na stejném místě - výhledy jsou optimističtější, než před týdnem:

Je příjemně teploučko. Ve stínu sice trochu teplota klesá, ale zahříváme se rychlou chůzí ke kešce číslo 6. Odtud pokračujeme po plánované trase. 

Kešky nelézáme nejen v přírodě, ale i v podzemí.

Projdeme nad hotelem Grůň, podejdeme pod bobovou drahou, kde nám nad hlavou výskají lidé vezoucí se fofrem dolů k cíli.

   

Nejvzdálenější místo - tedy dolní úvrať je na kešce s názvem Jablunkovský průsmyk. Krásné místo s výhledy na Slovensko i do Polska. Využíváme místního kempu "Bez kempu", kde si sedáme na oběd pod stříšku, mezi totemy.  Vše je tu připraveno pro kempování, včetně přístřešku, ohniště, grilů, laviček i karimatek. Prostě místo ideální pro přenocování. My si leháme po jídle na lavičky a přemýšlíme, jaké by to bylo tu přenocovat, zazpívat si s kytarou u ohně... To jsme už nezažili hodně dlouho.

Ta mlha v popředí není chyba foťáku, ale obrovská oblaka pylu, který pokrývá vše okolo. Naposled jsme něco podobného viděli před pár lety v Českém Krumlově.

Naše cesta pokračuje pozvolným stoupáním na Fojtský Grúň. Na chvilku si sedáme na lanovku, pod kterou jsme před chvílí podcházeli v její dolní části.

Vše okolo kvete...

Naše cesta vede na vrchol Studeničný, kde pro odlovení kešky musím Janku vyzvednout na strom a pak míjíme sesuv půdy pod Gírovou v místě zvaném Štípanka. Míjíme ho, stejně tak jako cestu na Gírovou. Pokračujeme neznačenými cestičkami až k poslednímu Malování - bonusu č. 18.

Uprostřed lesů a luk na nás vykoukne tento křížek. Nechali ho zde postavit Józef a Marta Lipowscy žijící v Americe v roce 1938. Pod jejich jmény je nápis: "Niemogąc zapomnieć ukochanej ojczyźny"

Muselo být těžké opustit rodný kraj a odejít na druhý konec světa. Kdo ví, jaké byly jejich osudy. Ale místo na křížek vybrali krásné.

Tady naše cesta skoro končí. Skoro. Normálně by stačilo sejít prudký sešup dolů a po pár krocích po asfaltu by nás čekalo auto. Janka ale nechce vzdát vyluštěnou kešku na protějším kopci se jménem Zelená. A tak musíme sejít po prudké cestě poničené dřevaři dolů, a pak zase vyšplhat nahoru k vrcholu Zelené.

Vzdušnou čarou je to k protějšímu vrcholu jen 1,5 km, ale musíme sejít 150 výškových metrů dolů a pak opět 100 m nahoru. Po celodenní štrapáci to už dá zabrat. Pod vrcholem ale máme společnost. Kousek od našeho cíle sedí parta lidí, kteří prastarými traktory a domácími morotovými stroji stahují a odvážejí dřevo.

Děláme jako že nic a sedáme si ke kešce k odpočinku. Pak nenápadně odlovíme a scházíme dolu k zaparkovanému autíčku. Tady nás čeká menší komplikace - nemůžeme jet domů! Způsobí to mše u kapličky, jejíž návštěvníci zablokují odjezd. A tak počkáme, až skončí a pak už míříme k domovu.

Nakonec Janka naměří nějakých 21 tisíc kroků, na mapách nám to píše asi 15 km a převýšení skoro 500 m. Takže výživná procházka...