Nejzápadnější místo ostrova - A Porta do Diabo

Je tady náš první den dovolené na Azorských ostrovech.

Ráno se probouzím a je tma. Chvíli se převaluji a pak se dívám na hodinky - je půl osmé, ale venku je ještě tma. No jo, to dělá ten posun času - u nás je půl šesté a to je čas, kdy každé ráno vstáváme do práce. U nás vychází slunce chvilku před šestou - přesně tedy v 5:49, tady je čas posunutý o dvě hodiny, takže je tady tma. Ideální čas využít tmy a vzít do ruky knížku. Tak to je dovolená! Mezitím za okny déšť klepe na náš malý balkónek.

 Na snídani si bereme dobrotu, kterou nám tady nechal pod skleněným poklopem Bruno. Jsou to malé placičky nasládlé chuti a pocházejí z Furnasu - což je městečko na jihovýchodě ostrova. Jmenují se Bolos lêvedos dos Açores a my si je dávali s dobrou marmeládou. Tak nám zachutnaly, že jsme si jich koupili celé balení a dopřáváme si je celý týden. Recepty najdete třeba tady.

Když jsme u těch místních dobrot - Bruno nám dává i malinké košíčky balené v papíru - Queijadas da Vila Franca do Campo. Jsou to malé koláčky, jejichž receptura pochází z vesničky Vila Franca do Campo, která je jen kousek na západ od Furnasu. Dělaly je tam prý jeptišky v klášteře a receptura je tajná. Každopádně je to parádní mlska.

Venku se pomalu vyjasňuje a přestává pršet. A tak vyrážíme na naši první tůru po ostrově - nazpět na letiště. Ne, domů se ještě nechystáme, ale jdeme si vyzvednout auto. Cestou se zastavíme v samoobsluze pro nějaké jídlo a hledáme první kešky. Marně. Až kousek nad letištěm se nám zadaří a odlovíme první bodík - pro něj musí Janka až pod most. Ale radost má...

Pod námi už se rýsuje letištní plocha a za ní divoký oceán. Původně si myslíme, že se nám podaří souběžnou cestou s letištní plochou dojít až na úroveň haly a pak seběhnout z kopečka k ní, ale za chvíli je nám jasné, že to nepůjde. Svah je prudký, mokrý a zcela zarostlý keři a dřevinami. A tak se musíme vrátit až na kruhový objezd a sejít k plotu letiště. Podél něj se dostáváme až do letištní haly, kde najdeme stánek s naší půjčovnou.
Dámě za přepážkou dáváme vytištěnou stránku s objednávkou, přidáme občanku s řidičákem a na konec kreditní kartu, na které nám zablokují jistinu. Pak nás posílají s doklady ven, kde nám mladík předává Opla Corsu. No měli jsme objednanou Toyotu Aygo, ale nehádáme se. Oplík má jen 15 tisíc km, ale už je pěkně oťukaný. To asi ty uzoučké uličky... Každopádně si technik důkladně do obrysu auta na protokolu zakreslí všechny škrábance a ťukance a my mu v tom zdatně asistujeme. Jen ať to není na nás.

Sedám do auta a připadám si jako první den v autoškole. Seřídit sedadlo, volant, zrcátko vnitřní, zrcátko vnější - co tu dělá ten pedál vlevo? Jó spojka! Jak se tu dává zpátečka? Sákryš, Corsu s manuálem jsme měli před čtvrt stoletím a už jsem na to zapomněl. S nervy vyjíždím z letiště a na první křižovatce mi začne motor při dobržďování kuckat - jo vydřadit!!! Za chvíli dojíždím mladého muže v podobném prckovi a ten je na tom ještě hůře - jede sotva třicítkou, po prostředku cesty a nejde ho předjet. No za chvíli jsme už s autíčkem kamarádi a já si opět zvykám na manuál. Je to svižné a milé autíčko. Sice nemá navigaci, ale Waze s Mapami v mobilu a moje Janka to jistí.

Naše první cesta nás vede na nejzápadnější cíp ostrova. Míjíme vyhlídkové místo Miradouro da Ilha Sabrina a prudkou úzkou cestičkou zaříznutou do lávových splazů sjíždíme na velké prázdné parkoviště kousek od oceánu. Je zde jen jedna budova - restaurace, která je ale dnes zavřená. Navíc je mimo sezónu a tak okolí vypadá dosti zpustle a zanedbaně. Podle obrázků na webu to má být luxusní místo - tedy co do vybavení bazénem, lehátky na terase s romantickým osvětlením...

Nás ale spíše zajímá pobřeží tvořené rozeklanou černou lávou a divoké vlny oceánu rozbíjející se o prudké útesy. Tato kombinace tvoří úžasnou - trochu strašidelnou atmosféru a vlny mají neuvěřitelnou energii. Musíme si dávat pozor na každý krok - láva je ostrá nikdo nechce první den padnou ústy na tento povrch... Procházíme se po pobřeží a za restaurací dojdeme k velkému klenutému lávovému mostu.

Rozbouřený oceán se každou chvíli rozbíjí o jeho stěny a slaná voda dopadá na černé pobřeží. V jednu chvíli si dřepáme před něj, abychom se s tímto nádherným místem společně vyfotili. Sotva uděláme fotku přijde sedmá vlna a najednou jsme oba mokří. Jako by na nás někdo vylil vanu plnou vody... Naštěstí je teplo a vítr za chvíli outdoorové oblečení vysuší. S trochou obav projdeme přes oblouk na polostrov na ním a nalézáme zdejší kešku. Pak pokračujeme dále až do míst, kde se v malé zátočince skrývá zvlášnost - sopečný vývěr. Termální prameny pod hladinou zde vyvěrají přímo do zátočiny a ohřívají chladnou vodu oceánu. Pokud je nízká hladina vody, je na koupání příliš horká, při vysoké hladině naopak zase studená.

Má tady být přírodní koupaliště se schůdky do vody a možnost krásného koupání. Ne však dnes. Oceán je tak divoký, že do vody by asi nikdo nešel. Janka se alespoň přiblíží k okraji vody a zkouší teplotu: "Je fakt teplá" volá a hned peláší pryč, aby zase nebyla celá mokrá. Nenajdeme ani schody do vody, a vůbec celé okolí vypadá úplně jinak než na fotografiích. Asi to vše změnil oceán a jeho síla v zimních měsících.

Po velkých kamenech dojdeme až na konec pláže a pozorujeme obrovské vlny tříštící se o pobřeží. Je to nádherná energie. Po schůdcích vedoucích k termálním lázním vystoupáme opět nahoru a Janka loví kešku u malého pseudokráteru, který uvidíme až z horní vyhlídky - odsud to vypadá jen jako malý kopeček obehnaný zábranami, aby tam nikdo nevstupoval.

Pak se kolem restaurace vracíme k autu a vyjedeme na vyhlídku nad námi. Zaparkujeme a jdeme se podívat na před chvílí navštívená místa z výšky. Pak si vezmeme batohy a vyrazíme na první krátkou procházku - k majáku Farol da Ponta da Ferraria. Jdeme po značené červené trase (jinou barvu tady ani nemají) chodníčkem mezi pastvinami plnými kraviček. Jedna zrovna přivádí na svět telátko a smutně bučí. Nazpět se asi za necelou hodinu vracíme, ale teleti stále z mámy čouhají jen kopýtka... Maják je zavřený a můžete jej pozorovat jen skrz plot. Také místní keška je v místech, kde se nám nechce šplhat a tak ji necháváme na místě.

Po návratu z krátké procházky se ještě rozhodujeme zdolat vrcholek nad vyhlídkou - Pico das Camarinhas. Ve stínu vavřínových stromů je příjemný chládek a my stoupáme k vrcholu kolem rozkvetlých kal. U nás svatební kytka, tady na každém rohu i na smetišti... Na vrcholku stojí pidi rozhledna, ze které je pěkný výhled na okolí. Dáme si svačinu a pozorujeme lávové splazy a maják na hraně útesu. Krásný výhled omezuje jen opar a dešťové mraky v dálce. Ještě to nevíme, ale toto je tady na celý týden standard - kolem moře slunce, na vrcholcích mraky. Sejdeme nazpět k autu a pak se pomalu, přes vesničky Ginetes a Candelária dostaneme až na další vyhlídku Miradouro do Caminho Novo. Ta už je jen kousek od letiště v Ponda Delgada. Vyhlídku okupuje hromada koček a kohout se svým harémem. 

Poprvé se svým novým zapůjčeným autíčkem míříme k ubytování. Díky špičkové navigátorce s mobilem v ruce dojedeme až před ubytko a já zaparkuji po vzoru místních couváním do volného místa pravými koly na patníku, pět centimetrů od zdi a se sklopeným pravým zrcátkem. To je vyšší dívčí, ale dám to bez ztráty desítky i bez škrábanců. Pak se popereme s parkovacím automatem a za pomocí místní dámy ho ukecáme, aby nám dal parkovací lístek na poslední parkovací hodinu dnešního dne. Zítra musíme odjet před osmou, abychom zase nemuseli platit.

Návrat na titulní stránku Azory 2023