Pernštejn a jeskyně Blanických rytířů

Dnes je sobota a poslední den naší jarní dovolené. Včera cestou domů z výpadu za biltemami, jsme se zastavili u Jeskyně Blanických rytířů. Přišli jsme ale pozdě, protože už zavírali. Takže se nám naskytlo další místo, které jsme chtěli vidět, ale nestihli. Takže dnes dáme dohromady obě dvě.

Ráno nasedáme do auta a míříme na námi již známé parkoviště pod hradem Pernštejn. A hned je to jinak - na parking projíždíme závorou, kde si bereme lístek, mimo nás jsou tady i další auta a stánek s občerstvěním se otevírá. Neklamná známka toho, že je hrad otevřený.
Když vycházíme z parkoviště, jde před námi mladá maminka s malým chlapečkem. Ten s očividnou radostí vběhl do kaluže a ťapkal v ní nožičkama. Maminka ho kárala, že bude celý promočený. S úsměvem jí říkáme, že když byla naše Kačka malinká, musela projít každou kaluží a že si za to můžeme sami - dali jsme jí prostě "mokré" jméno.

Chystá se déšť - proto rychlým přesunem po klouzajících kamenech vyjdeme cestičkou k Pernštejnskému tisu:

Historie vysazení stromu se datuje do doby zakládání hradu Pernštejna. Křižák, vracející se do rodného kraje, vyslovil pochybnost o zdaru práce robotníků, kteří pracovali na stavbě nového hradu. „Slabé jsou síly vaše na vykonání takového díla,“ řekl. Dělníci mu však odporovali, někteří ho dokonce odbývali posměškem. To poutníka popudilo. Zarazil svoji tisovou hůl do skály a zvolal: „Ujme-li se tato suchá hůl a vyroste-li z ní strom, tenkrát uvěřím, že se vám dílo podaří.“ Zasmál se, dal dělníkům sbohem a ubíral se svojí cestou. Robotníci nedbali jeho pochybovačných slov a pracovali dále, jak jim ukládala pánova vůle. A hle, všem na podiv zapustila tisová hůl kořeny do skalnaté půdy a vypučely z ní ratolesti. Z hole vyrostl strom a na skále hrad. Tis za věky zmohutněl a je z něho statný strom. Hradní páni kolem stromu zřídili dřevěnou ohradu, aby jej chránili před zkázou – neboť se praví, že s jeho osudem je pevně spjat i osud hradu. Zahyne-li tis, bude konec s Pernštejnem.Tis se stal vítězem celostátní ankety Strom roku 2005.
Obvod kmene: 463 cm
Výška stromu: 19 m

Když stojíme pot tisem červeným, začíná pršet. Schováme se do pokladny a kupujeme si prohlídku. Prší ještě ve chvíli, kdy si dáváme batohy a deštníky před vstupem do hradu do úschovy. Procházíme hradem a těšíme se na zvláštnost, která nám vždy potvrdí, že se díváme na tento hrad - dřevěnou chodbu spojující hrad s věží.

Prohlídku s námi absolvuje i chlapeček s mokrýma botičkama se svou maminkou. Má s sebou ještě starší sestřičku a tatínka. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tatínek s dětmi nemluvil plynule německy a děti při komunikaci s rodiči bez pozastavení přeskakovali z jednoho jazyka do druhého. Paráda.

Po prohlídce je po dešti. Pokračujeme po žluté značce na Mařenčino loubí (Maria laube), kde je altánek s krásnou vyhlídkou. Zrovna tady probíhá soutěž lukostřelců, kteří mají všude po lese dřevěné terče ve tvaru zvířat. Chvílemi mám obavy, abychom nebyli vybráni za terč a trefeni šípem.

Z altánku se vracíme ke hradu a dáváme si oběd. Po jídle chceme sejít k autu přes nově rekonstruovanou zadradu pod hradem, ale to bychom se museli koupit další vstupné. Je dost vysoké na to, že v zahradě prakticky nic není. A tak se vracíme stejnou cestou, kterou jsme přišli a pokračujeme nazpět do Rudky. Navigace nás bere cestou přes Chlebské a Hodonín. No to jsme si dali! Asfaltová cesta se po chvíli mění ve štěrkovou a pak na lesní cestu. Bláto, kaluže, výmoly. Tak toto jsme ještě nezažili... Ještě že máme SUV

Cestou za Hodonínem míjíme holiny, které zbyly po kůrovcem zničených lesích. Je to až strašidelné:

Tentokrát přijíždíme do Rudky a Jeskyně Blanických rytířů v otevírací dobu, ale zrovna ve chvíli, kdy začala prohlídka. Prodají nám vstupné a my pelášíme do kopce, abychom v jeskyni přišli o začátek celého vyprávění. Jsme trochu pechfógli.

Jeskyně a sochy v ní jsou působivé. Zajímavý je i celý příběh vzniku jeskyní, sochy T.G.M. i jejího zničení. Svině lidi se najdou vždy a všude. Po prohlídce popojdeme pod kopeček nad jeskyněmi, kde je Burianova rozhledna. Kopec na kterém rozhledna stojí, má krásné jméno: Milenka.
Poslední na prohlídku je smyslová zahrada osazena spoustou soch a interaktivních prvků. Moc se nám líbila!

Cestou na ubytování se zastavujkeme za Jančinou kamarádkou Jitkou, která si kousek odtud opravuje starý domeček. Mají to kásné a jejich kachlová kamna jsou fdamózní!

Návrat na titulní stranu Hornosvratecká vrchovina