Vracíme se domů z projížďky na raftech po ledové a klidné Soče domů. Uděláme si oběd a domlouváme se na odpoledním programu. Jelikož je chvíli po dvanácté a slunce nemilosrdně peče, navrhuji, abychom si udělali odpolední siestu a na další výšlap - k vodopádu Boka - se vydali později odpoledne, až nebude takové horko. Marcelka ale nechce čekat a chce vyrazit hned. A tak se naše cesty rozcházejí - my jdeme odpočívat a Marcelka s Lumou zdolat vodopád.
Kolem čtvrté odpoledne vyjíždíme z ubytování jižním směrem asi pět kilometrů. Přejíždíme přes most s názvem Boka nad říčkou Boka a zastavujeme u hotelu s názvem - no jistě - Boka... No a před námi se otevře výhled na vodopád Boka...
Než stačíme dojít k chodníčku vedoucímu k vodopádu, vyjdou proti nám naši kamarádi. Jsou spocení, řek bych přímo splavení. Vyšli až nahoru na poslední vyhlídku nad vodopádem. Teď jdou k řece se ochladit.
My vycházíme kamenitou cestičkou v keřích na první vyhlídku na vodopád. Ač se jedná o nejvyšší a nejvodnatější vodopád ve Slovinsku, je tentokrát vody opravdu málo. Přesvědčili jsme se o tom i ráno na raftech na Soče. A díky za to...
Přemýšlíme, jestli půjdeme nahoru a až kam. Janku lákají tři kešky rozseté podél prudkého chodníčku, z druhé strany je pořád nepříjemné dusno. Sluníčko naštěstí už zmizelo za hřebenem Kaninu a my jdeme ve stínu. A tak se rozhodujeme stoupat, co to dá... Jdeme a jdeme. Za chvíli jsme totálně promočení.
Při odlovu druhé keše nás předchází partá slovenských puberťáků - necháme je předejít a rozhodujeme se, že když už máme dvě za sebou, tak tu třetí - poslední - musíme dát také.
Chodníček se vine cik-cak zprudka nahoru. Místy je kamenitý a setup asi nebude úplně jednoduchý. Každou chvíli se nám otevírají výhledy na hlubokou rokli a vodopád padající do ní.
Říčka Boka je krasová - vytéka z jeskyně v masivu Kaninu a asi po 30 m padá přes práh kolmo dolů do hloubky stošesti metrů, kde se tříští na kameny, od kterých se ale jen odrazí a opět padá dalších 33 m dolů mezi obrovské kameny. Když prší, dosahuje průtok až 100 metrů kubických za sekundu. Pak teče kamenitým korytem necelý kilometr a než se stačí rozkoukat, stává se součástí nádherné řeky Soča. Je to asi nejkratší řeka ve Slovinsku.
Před námi se otevírá nádherný výhled do údolí Soči. Před sebou vidíme Bovec a nad ním se tyčící Svinjak. Jako žlutá rozvlněná stuha gymnastky lemovaná tyrkysovou linkou se údolím klikatí poloprázdná Soča. Je to nádherný výhled.
Blížíme se k poslední zastávce. Tam potkávámáme sedící omladinu, která nás anglicky žádá, zda bychom je nomohlli vyfotit. Janka jim odpovídá česky a sklidí úsměvy od ucha k uchu.
Jsme nahoře! Překonali jsme nějakých 430 výškových metrů zhruba na jednom a půl kilometru. Že se budu takhle potit po ujití tak krátké vzdálenosti jsem tedy nečekal :)
Po krátkém odpočinku se vracíme opatrně dolů. Drobné kamínky pod nohama kloužou a nejednou si sedáme na zadek. Nejen z té krásy, že...
Na parkovišti už jsme skoro sami. Začíná se stmívat a my pozorujeme přes prosklenou stěnu nóbl restaurace hosty sedící u večeře. My jedeme domů - takhle spocené lidi by do restaurace určitě nepustili.
Návrat na titulní stranu Slovinsko 2019
Komentáře (0)