DOLOMITY 2006

Již loni jsme snili o návštěvě Dolomit. Rodinné důvody nám ale znemožnily zajistit si zájezd včas, a když už to bylo možné, bylo pozdě. Letos jsme vyčkávali katalog cestovní kanceláře Juhasz a obratem si šli objednat náš sen. Navštívíme DOLOMITY!

Z Ostravy vyjíždíme v 19:30. Jedeme klasickou zájezdovou Karosou, snad do ní nebude pršet - což jsme již minule zažili.... Podle nových předpisů musí řidiči co 3 hodiny zastavit a 30 minut odpočívat.  A tak se cesta zbytečně prodlužuje. Na hranicích jsme až o půl čtvrté ráno. Projíždíme Rakousko, Německo, opět Rakousko a nakonec vjíždíme do Itálie. V 5.55 ráno zastavujeme u Mond See, a jdeme se podívat na vyhlídku.

Sobota 15. 7. - den první a neděle 16. 7. -den druhý

Mond See

   Máme štěstí, zrovna vychází slunce a ozáří protější kopce. Podaří se mi udělat jednu panoramatickou fotku. Po posledním záběru se slunce schová za mraky a je pryč. 

   Pak pokračujeme v jízdě k našemu cíli. Probouzím se až v Brixenu, a už to je kousek k cíli. Do Val Gardeny přijíždíme o půl jedenácté. Ubytujeme se v penzionu Dumbria a o půl dvanácté se vydáváme na druhý penzion - Insam, kde máme pozdní snídani. Po jídle máme ještě krátký odpočinek a potom se vydáváme na první sandálový výlet.

Na našem balkóně - výhled jak víno! 

   Projdeme městečkem Selva Gardena / Wolkenstein a jdeme ke zřícenině hradu stejného jména. Pak kousek popojdeme ke kapličce Vallunga / Langental.

 VAl Gardena

   Celé údolí Vallunga je bráno jako rekreační oblast místních starousedlíků. Na trávníku posedávají mladé rodiny s kočárky, odpočívají a dělají si pikniky. Mezi nimi se volně procházejí krávy. Dobrá společnost....

 

   Chvíli odpočíváme a vracíme se pomaličku na hotel. Před večeří ještě stáhneme fotky a ulevíme svým fotoaparátům. Po výborném jídle někteří uléhají ke spánku a ostatní lenoší - jsme všichni unavení z cesty.

 ValGardena

   Nakonec se naše parta sejde dole na lavičkách před penzionem v klasické sestavě. Popíjíme Magistra a najednou Ferda hlásí : „Vidím mrtvého kosmonauta z planety opic!“ Všichni na něj nechápavě hledíme a Franta vysvětluje - naproti nám se tyčí vrcholy Sely a on v nich vidí různé tvary - nakonec najde spícího neandrtálce, želvu na zádíčkách a na konec tam vidíme i E.T.-ho. Nutno podotknout, že vypil opravdu minimum - takže není opilý, jen má bujnou fantazii. To my, jeho staří známí víme, jen okolí se diví.... Za námi zapadá slunce a vrcholky hor se barví do ruda. Nádherná podívaná. Konečně jsme na naší vysněné dovolené!

Pondělí 17. 7. den třetí

   Po snídani vyrážíme k autobusu naší mravenčí stezkou, která nám dává vždy dobře zabrat. Je to prubířský kámen. Pokud toto nevyjdeme, nemá cenu ani chodit na hory. Není to daleko, ale i ten kousek nám dá zabrat - je to prudké stoupání a my ještě nejsme aklimatizovaní. Jdeme na několikrát - ale zastávky musí být minimální, protože v okamžiku máte plné boty a nohavice velkých černých mravenců. Takže fofrem do kopečka.

 Sedlo PassoGardena, v pozadí Sassolungo

   Autobus nás veze serpentýnkami mezi úžasnými skalami až na sedlo Passo Gardena do výšky  2 121 m. Tam nás vysazuje a my kráčíme k horní stanici lanovky  sítě Sela Rondo. To je zajímavý nápad - v zimě můžou lyžaři využívat všech sjezdovek a lanovek tak, že neujdou ani metr pěšky - na konci sjezdovky nasednou na lanovku, která je vyveze k úplně jiné sjezdovce, pod kterou je další lanovka - no prostě Rondo.

 PassoGardena

   Vytahuji si stativ a fotím nádherný masiv Saso Lunga, čímž spouštím řetězovou reakci dobíhání a nestíhání. 

 

Sassolungo

   Jako poslední s Janou nastupujeme na stoupák do rozsedliny v masivu Sella na místo zvané Utia Cark ve výšce 2 222m. 

Sassolungo

   Je to cik-cakový stoupák prudce nahoru, což nám dává notně zabrat. Dále pokračujeme na sedlo Passo Cier do výšky 2 469 m, čímž dosahujeme převýšení cca 350 m asi na jednom kilometru. Tam docházíme celou naši partu. Ti jsou odpočatí a po pěti minutách pokračují. Vyrážíme s minimálním zpožděním směr sedlo Forc de Crespeina do výšky 2 528 m. Docházím jako poslední. 

Ciry

Pavel Roubínek v akci

Svačina na vrcholku

Po krátké svačině (stihnu jí sníst asi třetinu) vyrážíme oklikou na vrchol Sas Ciampac (2 677m) Těsně před vrcholem mám krizi, tak si bereme spolu s Janou každý půl energetické tabletky. To jsem neměl dělat. Již tak rozpumpované srdce se dostává ještě do větších obrátek s ním běží i tlak. Je mi tak blbě, že mi musí Jana vzít batoh a Lumír brašnu s foťákem. Trápím se celou cestu údolím Altipiano De Crespina s rozcestím Forc. De Ciampei (2 366m) až k chatě Puez Hute (2 475).

   Tam se mi trochu uleví a dostávám radu od průvodce, že karnitin je v teple nebezpečný a mám si raději vzít hroznový cukr. Pak nastáva dlouhý sešup po srázech údolí Valunga až do Selva Gardena.

 Pleso na Cirech

   Nakonec přicházíme ke korýtku s vodou, které už známe ze včerejška. Zblbneme celou bandu a  všichni knajpujeme v místním potůčku.

Knaipování

   Večer se všichni scházíme u nás na pokoji , stahujeme fotky a povídáme si. Všichni jsme spokojení - až na dvě naše spolucestující, které si při sestupu do Val Gardeny totálně zničily prsty. Mají je modré a je jasné, že mají celou dovolenou problém. Pozor na dobrou obuv! Bez ní ani ránu!

Údolí Vallunga

 

Úterý 18. 7. den čtvrtý

   Ráno nás budí naše desinfekční hlídka, která hlavou buší do dveří, neboť má plné ruce ve kterých nese slivovičku. Následně po provedené desinfekci se chystáme na cesty. Nabízím Ferdovi iontový nápoj, načež Ferda odpoví, že nechce, neboť má plný pytel pitomostí. Po té se flákne do lDolní stanice lanovky, v pozadí její konečnáokte a zařve, že má elektriku až v malém Františkovi. Čímž nám navodí myšlenku, co to je za samce s takovou výbavou...... Jana se nemůže čtvrt hodiny uklidnit.

   Po snídani nás testuje mravenčí stezka a potom nás autobus veze včerejší trasou kolem Paso Gardena a pokračuje dále do městečka Corvara, kde všichni vystupují a jdou na náročnou tůru (Královská cesta) po hřebenech se značným převýšením, na vrchol Piz Boé. Rozkaz průvodce zní : “Fotografové si sebou neberou fotoaparáty, cesta je náročná, na focení není čas!“ Takže rozhodnutí je jasné - v autobuse zůstávám jen já s Janou a dvě dámy - jedna z nich s bolavými prsty ze včerejška. Ať si jdou odvážlivci! Já si jdu za svým snem....

   Sedáme si s Janou za řidiče vyrážíme objet masiv Sella Gruppe z východu. Stoupáme cestou plnou serpentýn na Paso Campalongo  (1875m) do městečka Arabba, kde začíná zuřivé stoupání do sedla Passo Pordoi. Zatáčky jsou číslované a je jich celkem 33 a stoupají celkem o 638 m do výšky 2 239 m n. m. Gratulujeme  řidiči k jeho výkonu. Bylo to srdcervoucí stoupání v zoufalých zatáčkách, až se nám tajil dech.Mezi lany lanovky

   V sedle Passo Pordoi si u lanovky kupujeme zpáteční lístek za 11,50 EU a nasedáme do kabinky pro 65 osob a s nosností 4 750 kg. Kabinka se dává do pohybu a neuvěřitelnou rychlostí stoupá do horní stanice lanovky na vrcholu Sass Pordoi ve výšce 2 950 m n. m. Jedním z mnoha spolucestujících je snědý Arab, který se celou cestu modlí - buďto se bojí, nebo se cestou v plné lanovce odpálí.... Blbý nápad, takhle se strašit!
   Převýšení 711 m zvládá lanovka za 4 minuty!!! Musíme polykat, jak nám zaléhá v uších. Na vrcholku se prvně vydáváme vlevo, až ke kraji útesu, kde si v klidu vyndávám stativ a fotím nádherně nasvětlený masiv Sassolunga a Piz Ciavaces (2 831m), který vypadá jako ostrouhaná tužka.

   Po chvíli focení procházíme opět budovou lanovky a restaurace na druhou stranu a otvírá se nám úžasný pohled na masiv Marmolady, Padone, na vrchol Piz Boé a další vrcholy.

 

Pohled z horní stanice lanovky na Sassolungo

   Rozhodujeme se, že zdoláme třítisicovku Piz Boé a vydáváme se sestupem k chatě Rif Forcela Pordoi (2 829), kolem níž projdeme a začneme stoupat v suti a kamení k Piz Boé. Výška se dá poznat - chybí nám kyslík.

Horní stanice lanovky

   Dojdeme na plošinu pod poslední strmý výstup, kde si dáme oběd. Potom pozorujeme řadu lidí, kteří jako had stoupají k vrcholu na cik cak jdoucí kamenité stezce. Oba se shodujeme, že se nám tam vůbec nechce. A tak si vybíráme nový cíl - nejbližší kopeček, kde není ani člověk a stoupání je méně prudké.

 Marmolada

   Po půlhodince vystoupáme na vrcholek Punta de Larjei do výšky 2 952 m n. m. Odtud je krásný výhled na masiv Marmolády,, Civettu, Pelmo, Antelao a samotný vrchol Piz Boé.

 Pohled z Punta de Larjei na Arrabu

    Až odpoledne se dozvídáme, že na tomto vrcholku je tolik lidí, že tam leželi jak lachtani na kamenitém ostrůvku. Není si kde sednout a kraválu jak na Václaváku. Zato my si na našem osamoceném vrcholku užíváme božský klid.

 Piz Boé

Pavel Milka Roubínek

   Tato fotografie není z mého aparátu, ale dokumentuje Pavla na vrcholu Piz Boé. Ta čepka mu vysloveně sluší :o))

 Jana a Marmolada

   Kolem nádherný výhled a ani človíček. Vytáhnu stativ a fotím tu krásu okolo. Jsem v sedmém nebi. Konečně dělám to co chci a nikdo mne nehoní. To je dovolená!

 Já ve svém živlu - klid a pohoda

Jana při focení kytiček ve 3000 m n.m. 

   Po oku pozorujeme lidi sestupující z Piz Boé, jestli neuvidíme naši skupinu. Nakonec zpozorujeme Ferdu jdoucího pod námi. Tak už společně s ním a se Stanovými docházíme nazpět k chatě Rif Forcela Pordoi, kde Stanovi sestupují dolů k parkovišti v suťovém poli a my s Ferdou stoupáme k horní stanici lanovky.

Piz Boé

   Po krátkém focení sjíždíme fofrlanovkou dolů, kde si dáváme v autobuse pivo a v jeho stínu pozorujeme přícházející souputníky.

 Zasloužený odpočinek

    Večer se scházíme u nás na pokoji, stahujeme fotky a popíjíme Magistra.

Středa 19. 7. den pátý

   Ráno je většina těch co šli přechod Pic Boé zničených jako borůvky. I Ferda přiznává, že si hrábnul na dno svých sil. A to už něco znamená. A tak jdeme podle našich průvodců na odpočinkovou trasu. Autobus nás vyveze opět na Passo Pordoi , kde naše cesta začíná. Ferda s Pavlem se včera namlsali mých fotek ze Sass Pordoi, proto se trhají od skupiny a vyjíždějí lanovkou nahoru.

 PassPordoi s masivem Selly

   Ostatní stoupají kolem vrcholu Sas Becé (2 534 m) na hřeben Padone. (Zvláštností tohoto hřebenu je to, že je tvořen vyvřelým čedičem, oproti okolním dolomitickým vápencům). Tam se od nás trhá Lumír, který chce jít hřebenovku. Jirka (průvodce) ho upozorňuje, že projde převýšení, které jsme doposud nevyšli, ale to Lumču neodrazuje a jde. My ho s Janou a Marcelkou jistíme odspodu.

 Belveder, v pozadí Sassolungo, v pravo vrchol Sas Becé

   Procházíme cestičkou vinoucí se po vrstevnici, vlevo nad námi se tyčí jednotlivé vrcholky čedičových vršků, naproti masiv Marmolády. Je to úžasný pohled. Naše cestička protíná nádherné zelené louky plné kytek, každou chvíli stojíme a fotíme.

 Marcela, Jana a Lumír v dobré společnosti SassoLunga

   Cestou narazíme na sedlo v čedičovém masivu, kde se nám otevřou výhledy na masiv Selly a údolí směrem na Cortinu. Tam nás také dochází Lumír. Potom už společně jdeme na skálu nad údolní nádrží Fedaia - pojmenované po celém údolí, ve kterém leží. Nad ním se hrdě tyčí Marmolada ve své plné kráse.

 Masiv Sely, vlevo vrchol SasBecé

Zpět k Sele 

   Sedáme se na svačinu, kterou nám ruší pouze zpěv italské grupy sedící asi 100 m nad námi. Za chvíli nás dochází Ferda s Pavlem a přidávají se k naší skupině.

Marcela s Janou, Marmolada s Fedaiou

   Dalekohledem pozorujeme protější skalnatou stěnu Marmolády s čepičkou ledovce, ke kterému se šplhá úžasná lanovka. Česky bych jí nazval „dvoustojáková“. Je to pouze podlážka se zábradlíčkem, aby se měl cestující při cestě vzhůru - dolů čeho držet. Na horní stanici se plíží řada mravenečků vzhůru k ledovci. Někteří z nich se správnou výbavou - mačkami a cepíny pokračují po ledovcovém poli vzhůru na vrchol Marmolády.

 

   Tento masiv dostal jméno podle jeho vrcholových partií, které nejsou ze sedimentačního dolomitického vápence, ale z mramoru (marmo = mramor).  To svědčí o tom, že kdysi nebyl vrchol Marmolády pod hladinou moře, ale nad ním. Pozorujeme kabinky lanovky jedoucí na hřeben ledovce, které končí v krabicoidní stanici přilepené na stěnu jedné ze skalních věží. Je to obludné dílo. Nad ledovcem se mírně klenou dva kopečky, které jsou plně obsypány lidmi. Co vrchol, to mraveniště.

 

   Po odpočinku začínáme sestupovat k zeleným vodám jezera Fedaia do výšky 2 054 m. Tato část cesty je nejnamáhavější, je dost prudká se štěrkovými cestičkami. Dole přecházíme po krásné esovité přehradní hrázi, na jejímž konci čeká náš autobus.

 Cesta k Fedaie

   Dáme si obligátní pivko a diskutujeme s našimi souputníky. Po prvním dnu mají někteří modré prsty, dokonce i hnisající nehty. Zlaté moje Salamonky, já jsem bez jediného otlaku! Cesta zpátky nás vede úbočím Hřebenu Padone přes městečka Penia a Alba do Cianacei (Canazei), kde máme hodinu volno na nákupy a procházku. Projdeme městečko ke kostelu, kde Jana fotí kýčovitě malovaný domeček. Kupujeme si minerálku a pomalu se vracíme k autobusu. Původně jsme chtěli dětem koupit nějaký dárek, ale v obchodech je to co u nás a dražší, kupovat zbytečnosti se nám zase nechce. Tak se domlouváme, že jim raději splníme nějaké přání doma...

    Cesta na ubytování proběhla bez problému a v 18:30 si dáváme pět knedlíků se svíčkovou. Je to taková dobrota, až máme boule za ušima. Juhász se může pochlubit excelentními kuchařkami! Po klasickém stahování fotek hrajeme s Marcelkou a Lumírem kostky. Nádherný den!

Čtvrtek 20. 7.  den šestý

   Ráno nás vítá nás nádherný slunečný den. Pavlovi tady loni tři dny pršelo a průvodci hlásí, že tady jsou pravidelně odpoledne bouřky. My zatím máme štěstí na nádherné slunečné počasí. Po snídani už bravurně zvládáme mravenčí stezku a autobusem vyjíždíme na Passo Sella, kde se s Pavlem a Frantou trháme od skupinky, abychom se vašplhali na protější kopec a vyfotili ranním sluncem nádherně nasvětlené Sassolungo.

 Zdržující fotografové -Pavel a Franta

Pohled k dolní stanici lanovky

   Pak sejdeme k lanovce, kde nás už netrpělivě vyhlíží Jana s koupenými lístky. Pavel chtěl jít původně stoupák na sedlo Forcella Sassolungo pěšky, ale při pohledu na 500 m převýšení v suti raději obětuje eura a jede s námi. Lanovka je mladší sourozenec té, kterou jsme včera pozorovali na Marmoládě. Je jen dotažena k dokonalosti tím, že plošinka je obestavěna telefonní budkou. Do budky se naskakuje v plné rychlosti a tak stojíme asi 7 metrů od sebe.

 Telefonní lanovka

   Budka se přiřítí plnou rychlostí, první se do ní ze zadu vyšvihne Jana, kterou ze zadu jistí sprintující Ital, pak se do dveří vrhám já, a sprintující Ital mne nakopnutím do zad postrčí v před a zabouchne za mnou dveře. Najednou se už vznášíme v telefonní budce vysoko nad terénem, jen ten telefonní automat nám chybí. Během dvou minut je v budce takové vedro, že ze mne lije jako z koně na Velké Pardubické. Cestou v budce míjíme šplhající průvodkyni Mirku, pár kliček před ní Jirku a potom zdatné jedince z naší grupy. Na vrcholku jsem mokrý, jako by to nebyla telefonní budka ale pojízdná sauna. Před námi vystupuje Franta s Pavlem, kteří čekají na moje první slova o horku a smějí se jak blbí. Přesně věděli co řeknu. Pavel líčí, jak Franta začal sejčkovat, že tam spolu zemřou, a jak Pavlova poslední slova patřila jeho Janě! S Frantou by nechtěl umřít....

   Za chvíli doráží první člen naší výpravy, notně opocený a udýchaný. Prý to byl nejtěžší výstup, který doposud udělal. My jsme ten pot měli za 8,50 Euro, on si ho vydřel zadarmo sám. 

Vzhůru do sedla!


   Nacházíme se ve výšce 2 681 m na chatě Rif. Demetz Hutte. Chvíli sedíme a pozorujeme horolezce snažící se stéci vrcholky 5 Dita. Když se všichni sejdeme, začneme společně sestupovat na opačnou stranu Sassolunga k chatě Rif. Vincenza (Langkofel Hutte) ve výšce 2 253m.

 

 

   Sestup vede v suťovém poli, mezi velkými balvany a mezi dvěmi kolmými stěnami. Je to úžasný pocit. Na chatě se nasvačíme a pak chodníky vyšlápnutými v úbočí Sassolunga scházíme na rozlehlé planiny Alpe di Siusi - Seiser Alm. Zastavíme se na focení na vrcholku Mont de Sëura ve výšce  2 117 m.

 Lumír a skála...

   Když si připravím stativ a začnu fotit panorama přihasí se nějaká turistka s partnerem a s širokým úsměvem se posadí na kámen přímo proti mně. To by člověka kleplo. Nakonec jí gestem poprosím aby uhnula a oni odkráčí. Radosti fotografovy...  

 V pozadí RosenGarden

   Fotíme místa, kde se zítra vydáme - náhorní plošiny Secedy. Pak už jen lesem sejdeme k našemu penzionku. Sešli jsme sestup asi 1 000m. 

 

   V podvečer ještě s Janami a Pavlem vyběhneme do města na zmrzku a kapučino, projdeme se po obchodech a koupíme nějakou vodu.

Barometr

 

Pátek 21. 7. den sedmý

   Po vydatné snídani scházíme do St. Christiny ke kabinkové lanovce, která nás vyveze nad nádhernými zelenými loukami na stanici Col Raiser do výšky 2 125 m.

 Sassolungo

   Naše skupina se drolí na několik částí - největší šílenci jdou dlouhou trasu s převýšením cca 800 m , druhá jde kratší stoupání na Stevia Hutte, my jdeme pěšky přímo dolů do Wolkensteinu a pár lidí se vrací lanovkou nazpět.

 ColRaiser

   Všichni se máme společně přemístit k chatě Regensburger Hutte. Uzavíráme řadu a fotíme. Nakonec tu řadu úplně roztrhneme. Kolem je tak nádherně, že nemůžeme jen tak jít a hltat kilometry. Pobíháme kolem a závěrky fotoaparátu se nám žhaví do běla.

 

   Kolem se pasou krávy se zvonci na krku a na kopci se prohánějí koně. Idylka. Na chatu přicházíme s hodinovým zpožděním. Všichni už jsou pryč a tak pomalu scházíme dolů a fotíme a fotíme.....

 

 

   Je to nádherné místo. Do Wolkensteinu přicházíme asi ve dvě hodiny a tak si sedáme v cukrárně Mozart na kapučíno a velký pohár s horkými malinami. Pak se ještě projdeme městem a vracíme se na večeři na Dumrii.

 

 

 

 

 Zrcadlení

   Poslední večer je tady. Je zataženo a nad námi se honí mraky. Je to poprvé za celou dovolenou, co nevidíme od zapadajícího slunce do ruda zabarvené vrcholky hor. Sedíme před penzionem a povídáme si.

 

Masiv Sely a ValGardena

Noční pohled z balkónu

 

Sobota 22. 7. den osmý

   Dnes je den volna. Průvodci si jdou ve volném čase vyběhnout nějakou tu feratu - ještě toho na rozdíl od nás nemají dost. My po snídani vyrážíme s Ferdou nahoru do údolí, procházíme městečkem, zastavujeme se ve Sparu nakoupit vodu a potom chvíli bloudíme, než najdeme dolní stanici lanovky. Kousek před stanicí se potkáváme s Marcelkou a Lumírem, kteří pokračují s námi. Nasedáme do kabinky, která nás zaveze do místa s názvem Passo Gardena do výšky 2 137 m n. m.

 SassoLungo

   Je to stejné místo, kde nás vyvezli autobusem první den - místo s přiléhavým názvem. Je to opravdu zahrada hýřící květinami všech druhů a barev a nádhernými výhledy. Horní stanice lanovky končí u restaurace Dantercepiës. Odtud se vydáváme kousek pod lanovku, kde si sedáme a kocháme se nádherným výhledem na Sassolungo a údolí Val Gardeny. Lumír s Marcelkou jdou testnout místní feratu.

 

   Před námi se tyčí malý zelený kopeček s křížkem na vrcholu. Tam si zajdeme! Ale během deseti minut se zespoda vyhrne dlouhý had lidí, směřující přesně tím směrem. Prvně doufáme, že dav přejde náš vrcholek a bude pokračovat, ale opak je pravdou. Dav zůstává na vrcholku. Chvíli je pozorujeme, než nám dojde, že to je pravděpodobně nějaké náboženské setkání. Slyšíme kázání a zpěvy linoucí se celým údolím. A tak se vydáváme na opačnou stranu směrem na místa, kde začal náš první výstup před pár dny. Kocháme se nádhernými výhledy a množstvím květin.

 

Náš highlander Ferda

lilie


   Pak nasedáme na lanovku a míříme domů. Na penzionu se v klidu osprchujeme, zabalíme bágly a uděláme pořádek. Pak si sedáme před penzion a povídáme si s celou partou. Poslední večeře je tady a my musíme uznat, že Juhasz má ty nejlepší kuchařky. Dostáváme i balíček na cestu. Po večeři ještě chvíli čekáme na autobus a kolem šesté vyrážíme domů. Cesta probíhá v pohodě, do Ostravy dorážíme v neděli kolem osmé ráno.

   Dovolená v Dolomitech je za námi, uteklo to zase jako voda. Jsme utahaní, ale spokojení.

 

 Já osobně

Tato fotka tu je pro ty škarohlídy, kteří mi nevěřili, že jsem tam vůbec byl :o))

zpět do postřehy z cest


Vytisknout stránku Vytisknout stránku17. 12. 2008, 18:35, zobrazeno 5750x, dnes 1x