Bořeň

Prvně ale míříme odlovit kešku v okrese Most. První zastávku si děláme hned za jeho hranicí ve vesničce Skršín. Nebo spíše kousek za ní u hrušně obecné. Ano, i hruška může mít svou kešku - patří totiž asi k nejmohutnějším ovocným stromům na Mostecku. Odlovem si zajišťujeme bodík v okrese Most a můžeme pokračovat dál v našem putování.

Od hrušně jedeme směr Bílina. V jednu chvíli se nám otevře úžasný výhled na náš cíl - znělcový kopec Bořeň. V první chvíli si vzpomenu na Blízká setkání třetího druhu a Dewils Tower ve Wyomingu, kde se část filmu točila a přistáli u ní mimozemšťané.

Je pravda, že Bořeň není tak krásně "vyrýsovaná" jako její příbuzná, ale je větší. Obě hory se skládají z vulkanické horniny fonolitu a jsou přibližně stejně vysoké, Ďáblova věž je 200 metrů široká a Bořeň má půl kilometru.

Parkujeme v Bílině u vlakového nádraží a krátíme si čekání na našeho souputníka Oldu procházkou kolem lázní. Než stačíme procházku dokončit, je tady Olda a my se vítáme po mnoha a mnoha letech.  Dohodneme se na dokončení procházky v lázních a odlovení zdejších LAB keší. Lázně jsou smutné. Některé budovy jsou osiřelé a začínají chátrat. Popojdeme k lesní restauraci, která je také zavřená, bez jakéhokoli popisu otvírací doby či provozovatele. Tak kdo ví, jestli ještě funguje...

Lesní kavárna a Olda v plném pracovním nasazení...

Budova lesní kavárny pochází z jubilejní zemské výstavy v Praze z roku 1891. Po ukončení výstavy byl expoziční pavilon Lobkoviců rozebrán a přestěhována do lázeňského parku v Bílině. Budova je dřevěná, postavená ve švýcarském stylu.

Po prohlídce se vracíme k nádraží, kde si sedáme na kafíčko a malý zrzavý mok do restaurace U kádi. Po občerstvení vyrážíme na naší tůru. V podchodu potkáváme jedno z těch pěknějších míst Bíliny. Malba podchodu je ještě nová, snad dlouho vydrží...

Za podchodem se obracíme a po zelené turistické značce pomaličku stoupáme směrem k chatě pod Bořní. První zastávku si děláme u arboreta. Nebo spíše u toho, co z něj zbylo.

Alpskou zahrádku na úpatí vrchu Bořeň vybudoval Franz Kotrba v letech 1929 až 1933, v níž chtěl návštěvníkům přiblížit jak krásu místní znělcové hory tak i alpskou květenu, kterou zde vysazoval. Do dnešních dnů se zachovala pouze kamenná vstupní brána.

Komu se nechce chodit ani krok navíc, má možnost zaparkovat až u chaty. Chata je uzavřená, ale my, občersvení před chvílí, ji v pohodě míjíme a pokračujeme dále. Stoupání je pozvolné a kryti stromy se ani nezapotíme.

První společné foto nad údolím říčky Bíliny.

Stoupání je pak poněkud prudší, ale v družném hovoru se ani nenadějeme a jsme pod vrcholem kopce. Každou chvíli se nám otevírají nové a nové výhledy do okolí. 

No a pak už jsme nahoře. Počasí je nádherné, je příjemně teplo, pofukuje jen jemný větřík a 360° výhled je fantastický. Ani se nám nechce odejít a užíváme si každou chvilku. Olda nám ukazuje místa v okolí a my se nestačíme divit nad tou průmyslovou, ale i tak zajímavou krajinou.

 

Nakonec nezbyde nic, než z vrcholu sestoupit. Stejnou trasou se vrátíme do Bíliny a znovu zaparkujeme na oběd U kádi. Pak už nás Olda v odpolední špičce dovede na návštěvu do Ústí. Pozdravíme Slávinku a při povídání a vzpomínání nám uteče zbytek odpoledne.
Na ubytování se opět vracíme po tmě...

Zpět na úvodní stranu České středohoří II