Sete Cidades

Tak na tento výlet jsme se těšili asi nejvíc.  Čekají nás nádherné výhledy přes rozkvetlé hortenzie na jezera zalévající kaldery s urbex hotelem za zády... No člověk míní a příroda mění...

Ráno se probouzíme opět brzo a čekání na rozednění si krátíme čtením. Pak si ještě skoro za tmy dáme snídani - bolos s borůvkovou marmeládou a pak už hurá k autu. Máme ho hned u domu a tak těsně pře osmou - abychom nemuseli platit další parkovné, vyrážíme. Sluníčko nám při tom mile svítí na cestu.

Nastavujeme si navigaci na mapy.cz a necháváme si navrhnutou trasu - vybíráme tu nejjižnější. Až nahoře u Cidades zjišťujeme, že jsme udělali dobře, protože horní cesta je uzavřená (oprava cesty).

Cesta kolem pobřeží je sice klikatá, ale pohodová. Až když odbočíme do vnitrozemí, se obloha zatáhne a kolem se začne objevovat mlha.

Máme v plánu zaparkovat na začátku turistické trasy PR03SMI, která vede okolo kalder velkým obloukem. Původně jsme chtěli celou trasu projít, posbírat sérii keší a užít si nádherné výhledy. Nakonec to ale vzdáváme, protože jen červená trasa je dlouhá 15 km a pro vrácení se na start k autu by bylo nutno jít dalších asi 7 km a z toho část po asfaltu. Rozhodneme se jít alespoň její část, asi ve třetině červené sejít dolů do vesničky Sete Cidades, projít kolem jezer a opět vystoupat na Královskou vyhlídku u urbex hotelu.

Veškeré plány se ale mění příjezdem na parkoviště u King's view - tedy Královské vyhlídky na začátku trasy:

1. je mlha jako mlíko a není vidět na víc než 50 m
2. parkoviště je časově limitované na 30 minut a nikde jinde se nedá zaparkovat
3. vše je okolo - včetně kešek - úplně mokré 
4. jo - a hortenzie ještě nekvetou

Takže co teď? Jsme tady úplně sami, nikde ani noha. Z objektu už dávno rozestavěného a nedokončeného hotelu se ozývá zpěv ptáků a v té mlze to vypadá trochu strašidelně. Hotel je okolo obehnán vysokou zděnou stěnou, ale určitě tady jsou místa, kudy se dá dostat dovnitř. My to zkoušet nebudeme a vydáváme se alespoň na krátký výlet po červené. Do mlhy začíná poprchávat. Kolem cesty je to hotová džungle. Hledáme kešky, které jsou v té změti rostlin parádně maskované a většinou dost mokré. Tady se asi nedá nic jiného očekávat. Po pár set metrech to vzdáváme a vracíme se na parkoviště. 

Rozhodneme se sjet dolů do Sete Cidades a podívat se kolem jezer. Stačí popojet kolem hotelu asi kilometr do kopečka a dostáváme s k místu, kde je část křižovatky uzavřena a pokračovat směrem na Ponta Delgadu nejde. Naštěstí je jeden pruh dolů do kaldery otevřený a tak odbočujeme doleva a sjíždíme serpentýnami dolů. První zastávku si uděláme na Miradouro do Cerrado das Freiras. Mlha zůstala nad námi a my máme konečně výhled na údolí:

Poněkud navlhlá Janka nad Lagoa das Sete Cidades

Pak stačí popojet asi 300 m a opět stojíme - tentokrát u vyhlídky na jezero Santiago

Po chvilkovém a nezdařeném hledání kešky sedáme do vozítka míříme dolů. Už za čtyřmi zatáčkami opět zastavujeme na parkovišti u Merendário da Volta do Salto. Hádejte, co se dělá na merendáriu? No merendy přeci! Merendária jsou místa, kde se dá naobědvat, udělat si svačinu nebo prostě jen posedět. A toto merendárium je opravdu krásné:

Procházíme se po nádherném okolí a hledáme kešku. Místo ní najdeme prázdnou pohozenou schránku a totálně rozmočený logbook v trávě. Rozhodneme se ji zachránit a tak vytíráme schránku do sucha a vkládáme náhradní logbook. Zapíšeme se a v tu chvíli k nám přichází další geocacheři - z Německa. Společně pak kešku ukládáme na určené místo. Společně sjíždíme k mostu Ponte dos Regos, který od sebe odděluje jezera Azul a Verde. U mostu je parkoviště, kde parkujeme a vydáváme se na procházku okolo jezera Verde. Čeká nás asi 4,5 km.

Chvíli jdeme společně s našimi geokolegy a snažíme se domluvit naší lámanou angličtinou. Je mi líto, že nemáme společnou řeč. Máme společné zájmy, společnou minulost, ale nedomluvíme se....

Cesta jde po obvodu jezera prvně po krásné cestičce, na nejvzdálenější části okruhu se zařízne do prudké stěny kaldery a je namáhavější, aby se pak znovu vrátila na pohodlnou cestu. Kolem kvete spousta azalek a je tu božský klid. I když si chvíli představuji jak se vzbouří hladina a probudí se sopka, ale raději tyto myšlenky zaženu a užívám si krásy okolí.

Když dojdeme nazpět k autu, všimneme si, že nad námi - na Královské vyhlídce se zvedly mraky. Neváhám, skáču do auta a vyjíždíme na vyhlídku. Dorazíme na poslední chvíli. Asi po minutě nám mraky opět uzavírají výhled. Tak jsem si splnil sen - udělat fotku z tohoto místa. Jo, není na ní modrá obloha odrážející se ve vodě jezer, v popředí nemám nádherně rozkvetlé hortenzie, ale jsem tady.

Chvíli koukáme do mapy a jelikož máme ještě hromadu času, rozhodujeme se opět sjet dolů, projet Sete Cidades a vystoupat na okraj kaldery. Odtud sjíždíme na Miradouro Escalvado - z této vyhlídky vidíme včera navštívené Termas da Ferraria a na opačnou stranu se tyčící skaliska v oceánu u Mosteiros. Nakonec se rozhodneme jet až do Mosteiros a podívat se k moři. Hned na kraji městečka je velké a prázdné parkoviště. Necháme Oplíka tam a scházíme k moři. Počasí se ale vůbec nelepší - spíše naopak.

Pohled nazpět na Termas da Ferraria a vrcholek Pico das Camarinhas, kde jsme byli včera.

A pohled dál na Mosteiros

Přicházíme k nádherné černé pláži u které je molo s posezením a malý stánek s občerstvením. Jelikož je oceán rozbouřený a vítr z něj žene na pobřeží studenou slanou tříšt, není divu, že tady není ani živáčka. Stánek má jen mírně pootevřenou stříšku a uvnitř sedí starší pán. Ptáme se, zda Jance udělá kafe a on, očividně rád, že alespoň někdo přišel, ji dělá lahodné espresso. Když si řekne o 0,5 €, dá mu Janka s radostí jedno eurovou minci a nechce nazpět. On se brání, že je to moc - no řekněte, kde si u nás dáte tak dobré kafe za 24 korun???

Na posezení a kochání se okolím to opravdu není. Janka vdechne svou dávku kofeinu a pak jdeme dál - tedy vlastně blíž ke dvěma skalním prstům tyčícím se z oceánu. Cestou chceme odlovit kešku, kterou tady založili Češi, ale je umístěna v prudkém svahu spadajícím na pobřeží s velkými kameny o které se tříští vlny oceánu. Ujet noha, tak jsme mokří a ještě se nedostaneme nahoru. No nic, nemusíme mít všechno. Dojdeme až ke skalním prstům a nemůžeme se odtrhnout od energie vln a oceánu. Tříšť nás celé promáčí, ale nám se odsud nechce - je to síla!!!

Celí provlhlí se vracíme k autu a míříme k ubytování. Navigace nás bez problémů navede k velkému neplacenému parkovišti u botanické zahrady a jelikož je po páté hodině odpolední, najdeme spoustu parkovacích míst. Na ubytování to máme jen kousek a už víme, že tady budeme parkovat stále. 

Návrat na titulní stránku Azory 2023